Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek, 30. srpna 1878

Není možné vylíčit vám hrůzy, jež nám působí toto monstrum, jehož jméno by mi poškvrňovalo pero.
Slečna Oelsnitzová omdlela, neboť nemůže snést „takový nedostatek úcty k mrtvému otci“. Výjevy opilství a ta nejodpornější slova řvaná u mrtvého těla, hanebnosti, jež řve proti své zemřelé matce — zemřelé kvůli němu —, ježí vlasy na hlavě.
Večer při pobožnosti ho musely máma i teta držet a snášet jeho rány, aby mu zabránily urážet kněze... Otec Vasilijev přerušil obřad a vzkázal, že bude-li se opovážit vstoupit, bude souzen za rouhání. A potom málem zabil mámu i tetu; teta právě měla dostat kopanec do tváře, když jsem ji stáhla zpátky a násilím jsem ji posadila na zem. Jinak by se mu nevyhnula.
Zítra v poledne bude tělo převezeno do hrobky kostela — a tehdy tento člověk nebude mít žádné právo sem přicházet. Náš velký žal je vysvobozením. Dokud byl ten ubohý otec naživu, nedalo se nic dělat — ale teď tu nemá větší práva než u slečny a pana Acarda.
V ostatních listech se o triumfu toho velkého ďábla nepíše.
Objednala jsem smuteční šaty. Jsem ráda, že budu nosit smutek — je to poctivá záminka k vedení života, jaký vedeme, ačkoli pro tuto zimu bych si podle mého soudu mohla slibovat velké naděje na citelné zlepšení. Za šest měsíců zkusím štěstí; jsem ze sebe tak znechucena, že jsem ráda, že se zahalím do černé... Snad se trochu stydím, že v příčině smutku nacházím tuto radost. Abych si odpočinula od těchto hrůz, zatímco tato hanebná bytost řve, zavírám oči — a abych se izolovala od těch ohavností, kolébám se ve snech... jak by bylo dobré, kdyby byl zde, udělal by to, řekl by tamto... Všimněte si ovšem, že kdybych ho viděla, shledám u něj příliš tuku na bradě a bude mi připadat cizejší než Dourassoff, bude mi víc vychladlý než podnikatel pohřební služby... Ale v nitru je to jas a teplo mé duše... Chtěla bych méně líbivý výraz — tento přehání můj cit, který existuje jen silou kontrastu mezi hrůzami, jimiž jsem obklopena, a věcmi méně hrozivými, ach, jen méně hrozivými — neboť mé slunce je ponižováno a už jen pomyslet na ženatého muže je ponížení. Mé myšlenky jsou přečisté — o ponížení hovořím jen ve vztahu k veřejné mravnosti... ty ubohé fantazie jsou tak éterické, že v nich nevidím žádné zlo... je to svět o sobě... jediný, v němž žiji.
Skutečný život je odporný a nudný sen... A přece, jak bych mohla být šťastna už jen s trochou štěstí — v nejvyšší míře ovládám umění dělat z ničeho mnoho, a nic z toho, co postihuje ostatní, mě nepostihuje.
Coubeovi mi píší.