Pátek, 30. srpna 1878

Není možné vylíčit vám hrůzy, jež nám působí toto monstrum, jehož jméno by mi poškvrňovalo pero.
Slečna Oelsnitzová omdlela, neboť nemůže snést „takový nedostatek úcty k mrtvému otci“. Výjevy opilství a ta nejodpornější slova řvaná u mrtvého těla, hanebnosti, jež řve proti své zemřelé matce — zemřelé kvůli němu —, ježí vlasy na hlavě.
Večer při pobožnosti ho musely máma i teta držet a snášet jeho rány, aby mu zabránily urážet kněze... Otec Vasilijev přerušil obřad a vzkázal, že opováží-li se vstoupit, bude souzen za rouhání. A potom málem zabil mámu i tetu; teta právě měla dostat kopanec do tváře, když jsem ji stáhla zpátky a násilím jsem ji posadila na zem. Jinak by tomu neunikla.
Zítra v poledne bude tělo převezeno do kostelní hrobky — a tehdy tento člověk nebude mít žádné právo sem přicházet. Náš velký žal je vysvobozením. Dokud byl ten ubohý otec naživu, nedalo se nic dělat — ale teď tu nemá větší práva než u slečny a pana Acarda.
V ostatních listech se o triumfu toho velkého ďábla nepíše.
Objednala jsem smuteční šaty. Jsem ráda, že budu nosit smutek — je to poctivá záminka k vedení života, jaký vedeme, ačkoli pro tuto zimu bych si podle mého soudu mohla slibovat velké naděje na citelné zlepšení. Za šest měsíců zkusím štěstí; jsem ze sebe tak znechucena, že jsem ráda, že se zahalím do černé... Snad se dokonce trochu stydím, že mi z takového neštěstí plyne potěšení. Abych si odpočinula od těchto hrůz, zatímco tato hanebná bytost řve, zavírám oči — a abych se izolovala od těch ohavností, kolébám se ve snech... jak by bylo dobré, kdyby byl zde, udělal by to, řekl by tamto... Všimněte si ovšem, že až ho uvidím, shledám u něj příliš tuku na bradě a bude mi připadat cizejší než Dourassoff a chladnější než majitel pohřebního ústavu... Ale v nitru je to jas a teplo mé duše... Chtěla bych méně sladký výraz — tento přehání můj cit, který existuje jen silou kontrastu mezi hrůzami, jimiž jsem obklopena, a věcmi méně hrozivými, ach, jen méně hrozivými — neboť mé slunce je poníženo a už jen pomyslet na ženatého muže je ponížení. Mé myšlenky jsou naprosto čisté — o ponížení hovořím jen ve vztahu k veřejné mravnosti... ty ubohé fantazie jsou tak éterické, že v nich nevidím žádné zlo... je to svět sám pro sebe... jediný, v němž žiji.
Skutečný život je odporný a nudný sen... A přece, jak bych mohla být šťastna už jen s trochou štěstí — v nejvyšší míře ovládám umění dělat z ničeho mnoho, a nic z toho, co postihuje ostatní, mě nepostihuje.
Coubovi mi píší.