Z té výstavy jsem celá rozlámaná! Ubohý dědeček — už nemůže říct ano a ne jinak než rukou nebo očima, a přesto se o vše zajímá. Požádal, aby mu přečetli dopis toho korsického idiota, a když máma říkala, že bych udělala dobře, kdybych si ho vzala, dal se vztekle do křiku. Máma si myslí, že se z toho vyvlékne, když bude opěvovat přednosti nápadníků; zdá se, že je všechny pokládá za obdivuhodné a že o mé definitivní štěstí usiluje, jako by to byla ta nejtěžší věc na světě, a nechápe, že pohrdání nás povznáší mnohem víc, a když pak náhodou někomu přiznáme, co mu patří, svět věří, že ten někdo je něco nádherného, jak říkal Foster.
L’Exposition m’a rompue ! Pauvre grand-papa, il ne peut plus dire oui et non qu’avec la main ou les yeux et il s’intéresse à tout. Il a demandé qu’on lui lise la lettre de cet imbécile de Corse et comme maman disait que je ferais bien de l’épouser il se mit à crier en colère. Maman croit se sortir en chantant les qualités des prétendants et elle a l’air de les trouver admirables tous et de vouloir mon bonheur définitif comme la chose la plus difficile du monde, ne comprenant pas que le dédain nous élève bien plus, et alors si par hasard nous rendons justice à quelqu’un le monde croit que ce quelqu’un est quelque chose de magnifique comme disait Foster.