❦
Pátek, 2. srpna 1878
Vendredi, 2 août 1878
Stále se o tom v Sodenu mluví, budou to vyprávět lázeňským hostům příští sezony.
On en parle encore à Soden, on le racontera aux étrangers de la saison prochaine.
Připravila jsem se být laskavá a neposmívat se – a hle, docela proti své vůli jsem byla drzá… až zoufale… a jak s laskavým úmyslem jsem se občas podívala doprava, ale hned jsem se vzpamatovala, odvrátila se a vypustila znovu několik z těch posměšků, které mě tolik unavují a které baví naši společnost, takže to vypadalo, jako bych se smála svým sousedům… tím spíš, že jsme se jimi zabývali.
Je m’étais préparée à être bienveillante et à ne pas railler, eh, bien tout à fait malgré moi j’ai été d’une insolence... désespérante... et comme avec une intention bienveillante, je regardais quelquefois à droite mais me reprenant aussitôt je me détournais et lançais encore quelques unes de ces moqueries qui me fatiguent tant et qui amusent notre monde, de sorte que j’avais l’air de rire de mes voisins... d’autant plus que nous nous en occupions.
Ráno jsem se procházela, a když jsem po obědě viděla knížata vycházet, vyšla jsem také a kroužili jsme jeden kolem druhého, dokud nepřišla ta Němka, které se podařilo seznámit se s oběma poklady. To musí být nějaká kurtizána. Ať je tomu jakkoli, ten únos mě jaksi dopálil, a teď jsem jako provazochodkyně bez balanční tyče až do zítřka do jedné odpoledne, protože v Sodenu se obědvá v jednu. A to všechno kvůli jednomu slovu komorné; kdyby mi to nebyli řekli, nestarala bych se o ně o nic víc než o Dourassoffa.
Je me suis promenée le matin et après dîner voyant sortir les princes je suis sortie et nous avons tourné les uns autour des autres jusqu’à l’arrivée de la femme allemande qui est parvenue à faire la connaissance des deux trésors. Ce doit être une cocotte. Quoiqu’il en soit j’ai été comme vexée de cet enlèvement et maintenant me voilà sans balancier jusqu’à demain une heure de l’après-midi, car à Soden on dîne à une heure. Et tout cela pour un mot de femme de chambre, si on ne m’avait pas dit cela je ne m’en occuperais pas plus que de Dourassoff.
Antonští to už vědí od komorné Céline a řekli mi, že prý se mnou kdosi touží promluvit, ale netroufá si.
Les Antonsky savent déjà cela par la femme de chambre Céline et m’ont dit que l’on avait envie de me parler mais que l’on n’osait pas.
Jak je to hloupé.
Est-ce bête.
Četli jste tu novou Multedovu písničku! Verše, příšerné verše. Ten člověk je blázen.
Avez-vous lu cette nouvelle chanson de Multedo ! Des vers, d’affreux vers. Cet homme est fou.
Opsaný dopis · Poème d’A. Multedo à Marie, «Dona Juana», [31 juillet 1878][Středa 31. července] Dona Juana Váš věk nezná soucitu, a to vás omlouvá, ale krutá je hra, jež vás baví… Dítě, vy neznáte lásku ani bolest, ani muka, jež dokáže způsobit trn květiny, ani neodolatelné kouzlo těch půvabných rtů, z nichž necháváte tryskat opojné tóny. Korálová fontáno s tryskami diamantů! A nemůžete tušit trápení, jež se vám zlíbí z náhlého rozmaru uložit, abych si odpykal chvilku blaha, když přestanete zpívat a posměšným pohledem a pronikavým smíchem mi probodnete srdce. Faustův rádce mísil zpěv se smíchem, a tys také tropil posměch, proradný choti Elvířin, když jsi něžně vzdychal svou píseň a pod tvými prsty se nástroj pošklebně chichotal. Nemíchejte, jako oni, tu hroznou směs. Oni byli démoni, a vy jste anděl… Jistě trpíte, vidíte-li trpět druhé, zvlášť když vaše ruka nemůže pomoci; nevysmívejte se slzám, jež vaše půvaby nutí prolévat. Pohleďte, jak se mé slzy řinou k vašim nohám, rozptylte můj žal. Jediným slovem to dokážete. Ale nedojímá-li vás nic… Nu! Pak se smějte!
[Mercredi 31 juillet] Dona Juana Votre âge est sans pitié c’est ce qui vous excuse, Mais c’est un jeu cruel celui qui vous amuse... Enfant, vous ignorez l’amour et la douleur, Les maux que peut causer l’épine d’une fleur, L’irrésistible attrait de ces lèvres charmantes D’où vous faites jaillir des notes enivrantes. Fontaine de corail aux jets de diamants ! Et vous ne pouvez pas deviner les tourments Qu’il vous plaît d’imposer par un soudain caprice Pour me faire expier un instant de délice, Quand cessant de chanter, par un regard moqueur Et votre rire aigu vous me percez le cœur. Le conseiller de Faust mêlait le chant au rire, Et tu raillais aussi, perfide époux d’Elvire, Lorsque tu soupirais ta chanson tendrement Et que tes doigts faisaient ricaner l’instrument. Ne faites pas, comme eux, cet horrible mélange. Ils étaient les démons, et vous êtes un ange... Sans doute vous souffrez si vous voyez souffrir, Surtout quand votre main ne peut pas secourir, N’insultez pas aux pleurs que font verser vos charmes. A vos pieds regardez se répandre mes larmes Dissipez mes chagrins. D’un mot vous le pouvez. Mais si rien ne vous touche... Eh bien ! Alors riez !
Když všichni od nás odešli, chtěla jsem napsat, že jsem zamilovaná do Černého knížete… ne vážně, ale jen abych dokázala, že jsem nestálá… Ostatně poněvadž jsou tu dva Němci, kteří jsou do mě bláznivě zamilováni, je mi přece dovoleno zamilovat se do třetího. Jeho sestra provdaná za knížete Reusse přijela. To mě mrzí – už nebude chodit na obědy.
Lorsque tout le monde s’en fut de chez nous j’eus envie d’écrire que je suis amoureuse du Prince noir... pas sérieusement, mais seulement pour prouver que je suis volage... D’aileurs comme il y a deux allemands qui sont fous de moi il m’est bien permis de devenir amoureuse d’un troisième. Sa sœur mariée au prince Reuss est arrivée. Cela me contrarie, il ne viendra plus dîner.
Říká se, že nemá oči černé, ale modré… Možné to je, v každém případě jsou nádherné.
On dit qu’il n’a pas les yeux noirs mais bleus... C’est possible dans tous les cas ils sont superbes.
Když se Pincio ztratil, celých čtyřiadvacet hodin jsem nechtěla, aby ho někdo hledal, a kdyby ho byli hledali hned, možná by se byl našel. Zlobila jsem se, kdykoli se mluvilo o pátrání, a dovolila jsem je teprve druhý den… nedovedu vám říct proč, je to naprosto absurdní pocit, který mě stejně tak vedl i v Cassagnacově aféře… kdybych byla hledala Pincia hned, byl by se mnou… Kdybych se byla znepokojila hned při prvních Blancových slovech, Cassagnac by nebyl ztracen…
Quand Pincio a été perdu, je n’ai pas voulu qu’on le cherche pendant vingt-quatre heures, et si on l’avait cherché de suite on l’aurait peut-être retrouvé. Je me mettais en colère quand on parlait de faire des recherches et je ne les ai autorisées que le lendemain... je ne saurais vous dire pourquoi, c’est un sentiment tout à fait absurde qui m’a menée ainsi dans l’affaire Cassagnac... si j’avais cherché Pincio de suite il serait avec moi... Si je m’étais émue aux premiers mots de Blanc, Cassagnac ne serait pas perdu...
Z toho je mi horko u srdce a mráz po zádech – a navíc mě to nutí říct, že mám dvě unce něhy pro Augusta… jméno začíná na A, to je již znamení…
Voilà ce que me donne chaud au cœur et froid dans le dos, au surplus cela me fait dire que j’ai deux onces de tendresse pour Auguste... le nom commence par un A, c’est déjà un signe...
Audiffret, Antonelli, Alexandre, Alfred… znamení ne toho, že bych do něj byla zamilovaná, ale toho, že s ním mohu mít něco do činění. Protože… Alfreda si hnusím do té míry, že se nedotknu jeho dopisů, aniž bych si omotala prsty kapesníkem. Verše, písničky.
Audiffret, Antonelli, Alexandre, Alfred... un signe non que j’en sois amoureuse mais que je puis avoir affaire à lui. Car... Alfred je l’exécre au point que je ne touche pas ses lettres sans m’envelopper les doigts dans un mouchoir. Des vers, des chansons.
Srovnávat se s Tassem! Takové verše bych sotva odpustila galánovi z osmnáctého století, sotva bych je odpustila velkému básníkovi, který má právo psát špatné verše… ale jemu, Multedovi! Pane Bože.
Ce comparer au Tasse ! Mais de pareils vers je les pardonnerais à peine à un galant du XVIIIe siècle, je les pardonnerais à peine à un grand poète qui lui a le droit d’écrire de mauvais vers... mais lui, Multedo ! Seigneur.
Můj kníže má tužku udělanou jako… jako šroub, paní Rembelinská má stejnou brož a půjčí mi ji na zítřek… jen aby přišel na oběd… K čemu jsou mi mé nohy, o které pečuji, jako by to bylo pro Cassagnaca! Teta mluvila s knížetem Ouroussoffem kvůli vyznamenání pro Cassagnaca… v posledních dnech myslím na Audiffreta… bylo mi šestnáct a jak jsem byla hezká, postava, nohy, ruce snad ještě nebyly vyvinuté, ale tvář jsem měla rozkošnou… od té doby taková už nikdy nebyla… měla jsem jen jeden rok… Když jsem se vrátila z Říma, hrabě Laurenti mi div neudělal scénu… „Vaše tvář se změnila,“ říkal mi, „rysy, barva, všechno je jako dřív, ale už to není ono… už nikdy nebudete jako na tom portrétu…“ mluvil o portrétu ze srpna 1875, kde mám lokty na stole a tvář opřenou o ruce.
Mon prince a un crayon fait comme, comme une vis, Mme Rembelinsky a une broche pareille, elle me la prête pour demain... pourvu qu’il vienne dîner... A quoi me servent mes pieds que je soigne comme si c’était pour Cassagnac ! Ma tante a parlé au prince Ouroussoff pour la décoration de Cassagnac... je pense à Audiffret ces derniers jours... j’avais seize ans et comme j’étais jolie, ma taille, mes pieds, mes mains n’étaient peut-être pas formés mais ma figure était ravissante... depuis elle ne l’a jamais été... je n’ai eu qu’une année.. Revenue de Rome le comte Laurenti m’a fait presque une scène... votre figure a changé me disait-il, les traits, la couleur tout est comme avant mais ce n’est plus la même chose... vous ne serez plus jamais comme sur ce portrait... il parlait du portrait de 1875 août, où j’ai les coudes sur la table et la joue appuyée sur les mains.
„Vypadáte, jako byste sem přišla, opřela se, oči upřené do budoucnosti, a napůl vyděšeně si říkala: ‚Tohle je tedy život?‘“ říkal ještě Laurenti.
- Vous avez l’air d’être arrivée là, de vous être appuyée, vos yeux fixés sur l’avenir et moitié effrayée de vous dire : c’est là la vie ?- disait encore Laurenti.
V šestnácti jsem měla ve tváři něco dětského, co jsem neměla ani před šestnáctým rokem, ani potom. A ten výraz je to nejrozkošnější, co na světě je… řeknu něco, co se bude zdát bláznivé: Cassagnac má tenhle výraz ve své snědé, smělé, silné, drzé tváři, a právě to mu dodává to neslýchané kouzlo, které se připisuje něčemu jinému. Ale není-li to u muže provázeno, podloženo velkým duchem a velkou mravní i tělesnou silou, je to kouzlo neblahé.
A seize ans j’avais de l’enfant dans la figure, ce que je n’ai eu ni avant seize ans ni après. Et cette expression est tout ce qu’il y a de plus ravissant au monde... je vais dire une chose qui paraîtra folle; Cassagnac a cette expression là dans sa figure noire, hardie, forte, insolente, c’est ce qui lui donne ce charme inouï qu’on attribue à autre chose. Mais si chez un homme ce n’est pas suivi, doublé, d’un grand esprit et de beaucoup de force morale et physique, c’est un charme déplorable.
Řeknu vám… byla bych velmi pyšná, kdybych dobyla Černého knížete, protože mi jde o počet stejně jako o jakost… ale jistě je to bláznovství, které si musím vytlouct z hlavy. Naznačovali mi to, jednoho dne jsem tomu skoro uvěřila, teď už tomu skoro nevěřím… nemysleme na to…
Je vais vous dire... je serais très fière de la conquête du prince noir car je veux le nombre autant que la qualité... mais sans doute c’est une folie qu’il faut m’ôter de la tête. On me l’a insinué, je l’ai presque cru un jour, je n’y crois presque plus... n’y pensons pas...
Objevila jsem v Sodenu procházky… nemluvím o všedních vycházkách, kam se každý lázeňský host cítí povinen vyšplhat, ale o alejích a lesích, kde není nikdo… Ten klid zbožňuji. Buď Paříž, nebo poušť. O Římě nemluvím, to bych se hned rozplakala.
J’ai découvert des promenades dans Soden... je ne parle pas de promenades vulgaires où chaque étranger se croit obligé de grimper, mais des allées et des bois où il n’y a personne... J’adore ce calme. Ou bien Paris, ou bien le désert. Je ne parle pas de Rome cela me ferait pleurer tout de suite.
Starý Livius vypráví tak krásně, a když na některých místech cítíte, že přikrašluje porážku nebo omlouvá ponížení… je to skoro dojemné… Vidíte, až dosud jsem milovala jen Řím! Představte si mé potěšení, když slyším ty dámy povídat o jejich nervech, známých, doktorech, šatech, dětech! Ale já se uchýlím do ústraní, jdu do lesů, zavřu oči a jsem, kde chci.
Le vieux Tite-Live raconte si bien et lorsque dans certains passages on sent qu’il travestit une défaite ou excuse une humiliation... c’est presque touchant... Tenez jusqu’à présent je n’ai jamais aimé que Rome ! Imaginez-vous mon plaisir quand j’entends causer ces dames de leurs nerfs, de leurs connaissances, de leurs docteurs, de leurs robes, de leurs enfants ! Mais je m’isole, je vais dans les bois, je ferme les yeux et je suis ou je veux.
Zpívám a knížata dole hrají, hudební řečí spolu rozmlouváme každý den, hrajeme si navzájem tytéž melodie.
Je chante et les princes jouent en bas, dans le langage musical nous conversons tous les jours, nous nous jouons les mêmes airs.