Pátek, 2. srpna 1878

Stále se o tom v Sodenu mluví, budou to vyprávět lázeňským hostům příští sezony.
Včera jsem potkala knížete Ouroussoffa a u stolu knížete Ouroussoffa se ptali, zda nepotkal dámu tak a tak vystrojenou, a on se dal do vyprávění o tom setkání a o svém úžasu. Všeobecný smích zasáhl i má dvě knížata samotná. Apropos mých dvou knížat… nic.
Připravila jsem se být laskavá a neposmívat se – a hle, docela proti své vůli jsem byla drzá… až zoufale… a jak s laskavým úmyslem jsem se občas podívala doprava, ale hned jsem se vzpamatovala, odvrátila se a vypustila znovu několik z těch posměšků, které mě tolik unavují a které baví naši společnost, takže to vypadalo, jako bych se smála svým sousedům… tím spíš, že jsme se jimi zabývali.
Ráno jsem se procházela, a když jsem po obědě viděla knížata vycházet, vyšla jsem také a kroužili jsme jeden kolem druhého, dokud nepřišla ta Němka, které se podařilo seznámit se s oběma poklady. To musí být nějaká kurtizána. Ať je tomu jakkoli, ten únos mě jaksi dopálil, a teď jsem jako provazochodkyně bez balanční tyče až do zítřka do jedné odpoledne, protože v Sodenu se obědvá v jednu. A to všechno kvůli jednomu slovu komorné; kdyby mi to nebyli řekli, nestarala bych se o ně o nic víc než o Dourassoffa.
Antonští to už vědí od komorné Céline a řekli mi, že prý se mnou kdosi touží promluvit, ale netroufá si.
Jak je to hloupé.
Četli jste tu novou Multedovu písničku! Verše, příšerné verše. Ten člověk je blázen.
Opsaný dopisPoème d’A. Multedo à Marie, «Dona Juana», [31 juillet 1878]
[Středa 31. července] Dona Juana Váš věk nezná soucitu, a to vás omlouvá, ale krutá je hra, jež vás baví… Dítě, vy neznáte lásku ani bolest, ani muka, jež dokáže způsobit trn květiny, ani neodolatelné kouzlo těch půvabných rtů, z nichž necháváte tryskat opojné tóny. Korálová fontáno s tryskami diamantů! A nemůžete tušit trápení, jež se vám zlíbí z náhlého rozmaru uložit, abych si odpykal chvilku blaha, když přestanete zpívat a posměšným pohledem a pronikavým smíchem mi probodnete srdce. Faustův rádce mísil zpěv se smíchem, a tys také tropil posměch, proradný choti Elvířin, když jsi něžně vzdychal svou píseň a pod tvými prsty se nástroj pošklebně chichotal. Nemíchejte, jako oni, tu hroznou směs. Oni byli démoni, a vy jste anděl… Jistě trpíte, vidíte-li trpět druhé, zvlášť když vaše ruka nemůže pomoci; nevysmívejte se slzám, jež vaše půvaby nutí prolévat. Pohleďte, jak se mé slzy řinou k vašim nohám, rozptylte můj žal. Jediným slovem to dokážete. Ale nedojímá-li vás nic… Nu! Pak se smějte!
Když všichni od nás odešli, chtěla jsem napsat, že jsem zamilovaná do Černého knížete… ne vážně, ale jen abych dokázala, že jsem nestálá… Ostatně poněvadž jsou tu dva Němci, kteří jsou do mě bláznivě zamilováni, je mi přece dovoleno zamilovat se do třetího. Jeho sestra provdaná za knížete Reusse přijela. To mě mrzí – už nebude chodit na obědy.
Říká se, že nemá oči černé, ale modré… Možné to je, v každém případě jsou nádherné.
Když se Pincio ztratil, celých čtyřiadvacet hodin jsem nechtěla, aby ho někdo hledal, a kdyby ho byli hledali hned, možná by se byl našel. Zlobila jsem se, kdykoli se mluvilo o pátrání, a dovolila jsem je teprve druhý den… nedovedu vám říct proč, je to naprosto absurdní pocit, který mě stejně tak vedl i v Cassagnacově aféře… kdybych byla hledala Pincia hned, byl by se mnou… Kdybych se byla znepokojila hned při prvních Blancových slovech, Cassagnac by nebyl ztracen…
Z toho je mi horko u srdce a mráz po zádech – a navíc mě to nutí říct, že mám dvě unce něhy pro Augusta… jméno začíná na A, to je již znamení…
Audiffret, Antonelli, Alexandre, Alfred… znamení ne toho, že bych do něj byla zamilovaná, ale toho, že s ním mohu mít něco do činění. Protože… Alfreda si hnusím do té míry, že se nedotknu jeho dopisů, aniž bych si omotala prsty kapesníkem. Verše, písničky.
Srovnávat se s Tassem! Takové verše bych sotva odpustila galánovi z osmnáctého století, sotva bych je odpustila velkému básníkovi, který má právo psát špatné verše… ale jemu, Multedovi! Pane Bože.
Můj kníže má tužku udělanou jako… jako šroub, paní Rembelinská má stejnou brož a půjčí mi ji na zítřek… jen aby přišel na oběd… K čemu jsou mi mé nohy, o které pečuji, jako by to bylo pro Cassagnaca! Teta mluvila s knížetem Ouroussoffem kvůli vyznamenání pro Cassagnaca… v posledních dnech myslím na Audiffreta… bylo mi šestnáct a jak jsem byla hezká, postava, nohy, ruce snad ještě nebyly vyvinuté, ale tvář jsem měla rozkošnou… od té doby taková už nikdy nebyla… měla jsem jen jeden rok… Když jsem se vrátila z Říma, hrabě Laurenti mi div neudělal scénu… „Vaše tvář se změnila,“ říkal mi, „rysy, barva, všechno je jako dřív, ale už to není ono… už nikdy nebudete jako na tom portrétu…“ mluvil o portrétu ze srpna 1875, kde mám lokty na stole a tvář opřenou o ruce.
„Vypadáte, jako byste sem přišla, opřela se, oči upřené do budoucnosti, a napůl vyděšeně si říkala: ‚Tohle je tedy život?‘“ říkal ještě Laurenti.
V šestnácti jsem měla ve tváři něco dětského, co jsem neměla ani před šestnáctým rokem, ani potom. A ten výraz je to nejrozkošnější, co na světě je… řeknu něco, co se bude zdát bláznivé: Cassagnac má tenhle výraz ve své snědé, smělé, silné, drzé tváři, a právě to mu dodává to neslýchané kouzlo, které se připisuje něčemu jinému. Ale není-li to u muže provázeno, podloženo velkým duchem a velkou mravní i tělesnou silou, je to kouzlo neblahé.
Řeknu vám… byla bych velmi pyšná, kdybych dobyla Černého knížete, protože mi jde o počet stejně jako o jakost… ale jistě je to bláznovství, které si musím vytlouct z hlavy. Naznačovali mi to, jednoho dne jsem tomu skoro uvěřila, teď už tomu skoro nevěřím… nemysleme na to…
Objevila jsem v Sodenu procházky… nemluvím o všedních vycházkách, kam se každý lázeňský host cítí povinen vyšplhat, ale o alejích a lesích, kde není nikdo… Ten klid zbožňuji. Buď Paříž, nebo poušť. O Římě nemluvím, to bych se hned rozplakala.
Starý Livius vypráví tak krásně, a když na některých místech cítíte, že přikrašluje porážku nebo omlouvá ponížení… je to skoro dojemné… Vidíte, až dosud jsem milovala jen Řím! Představte si mé potěšení, když slyším ty dámy povídat o jejich nervech, známých, doktorech, šatech, dětech! Ale já se uchýlím do ústraní, jdu do lesů, zavřu oči a jsem, kde chci.
Zpívám a knížata dole hrají, hudební řečí spolu rozmlouváme každý den, hrajeme si navzájem tytéž melodie.