Čtvrtek, 1. srpna 1878

Přestrojila jsem se za starou Němku s podivnými manýry a drobnými zvláštnůstkami. A jelikož příchod každé nové tváře vzrušuje obyvatele Kurhausu, budím rozruch. Jenže se dopouštím neopatrnosti, že si u číšníka nic neobjednám; podezření se probouzejí, sledují mě (protože… jsem opustila terasu, kde jsem hodinu seděla), pronásledují mě – a je po všem.
Jen vás ujišťuji, že je smutné rozesmát pětadvacet lidí k prasknutí a sama se přitom nebavit. Vracím se pronásledována tou smečkou – služebnictvo a majitelé hotelu za hosty – dole u schodů si sundávám brýle, aby bylo vidět, že jsem to opravdu já; Dourassoff ještě pochyboval.
Rosalie zahrnuje knížata svou nejvřelejší ochranou – a proč? Nejdřív nechce nic říct, prý nejsem k nemocným laskavá, a kdyby mi to řekla, byla bych ještě horší. Zkrátka černý kníže (ach, ať vám nezapomenu říct, že jsem se dnes u stolu náhodou setkala s jeho očima, které po dvou dnech nemoci byly ještě větší a černější – nikdy jsem neviděla tak velké oči), tedy černý kníže se prý svěřil vrchnímu číšníkovi, který ho obsluhuje, a ten vrchní číšník byl celý rozezlený, protože když mi kníže podal jídelní lístek, odvrátila jsem se, aniž jsem si toho povšimla, což prý knížete zarmoutilo, neboť se pevně rozhodl, že na mě dnes promluví; a smutek knížete rozmrzel vrchního číšníka, jemuž kníže svěřil svůj zájem o mě, aby mu pokaždé dal vědět, když jdu ke společnému stolu. Takže… tady to je,
A když jsem namítala, že promluvit na mě je přece snadné, když už tři týdny obědvá vedle mě, Rosalie mi odpovídá, že jsem mnohým nahnala respekt svou živostí a tím, jak si ze všech dělám legraci.
A když jsem se smála těm důvěrnostem vůči vrchnímu číšníkovi, Rosalie mi řekla, že to nejsou důvěrnosti, ale že aby mohl stolovat dole ve dnech, kdy tam stoluji já, potřebuje služby toho člověka, který se přes ni může dozvědět o mých plánech a dát mu vědět.
Ani si nedovedete představit, do jaké míry nás služebnictvo špehuje a komentuje i ty nejmenší věci. Tak například ten vrchní číšník, k němuž je kníže velmi laskavý, pozoruje nás.
Nu – ta špína z předpokoje mi udělala jakési potěšení. Kdyby to nakonec byla pravda… kdyby to byla pravda, velmi by mě to dojalo a neměla bych odvahu smát se té nemocné a poetické bytosti. Nechtěla bych jí nijak ublížit – a bavila bych se šíleně.
Dnes večer jsem ho již viděla úplně jinýma očima. A při večeři (rozumějí-li anglicky, je to legrace) jsem paní Rembelinské vyprávěla, že ti dva muži, které jsme pokládaly za knížata, jsou jen berlínští obchodní cestující, a paní Rembelinská to rozhlásila a pohrála si přitom s výslovností jména toho mladšího: místo Hans říkala Ganz (husa). Aby tomuhle porozuměli, k tomu angličtinu znát nepotřebovali.
Nemohu se dočkat zítřka, abych zase seděla vedle toho ubohého nemocného, i když uznávám, že je nesmyslné věřit takovým řečem… ale co… v Sodenu.
Večer jdeme k paní Antonské; zastihnu je tam všechny, jak se smějí počínání té Němky, které i dnes večer rozebírají a probírají.

Poznámky

Pozn. red.: Německy Gans = husa, ganz = celý, úplně. Slovní hříčka dělá z Hanse „husu“. ↩