Čtvrtek, 18. července 1878

Paní de Hohenlohová odjela – zbývají jen dva mladí muži, kteří dnes seděli vedle mě u společného stolu. Bydlí v přízemí pravého pavilónu a my v prvním patře. Jejich balkón je pod naším. Zpívám a oni hrají na klavír. Podle povídání služebnictva mě nacházejí půvabnou a stavěnou. Vždy mi házejí zadek na hlavu!
V Německu jich je vidět hodně širokých a plochých – nikdy jsem neviděla tak výrazný jako ten můj, jenž je dokonalostí… svého druhu.
U stolu jsem s dr. Tomačevským mluvila o vědeckých otázkách a pak paní Antonská a ostatní mluvily o profesorech, o paní Abazové, jež zpívá, ptaly se na cenu hodin a říkalo se, že můj profesor anatomie bral tolik a jiný tolik atd. Není nic, co bych nedělala – a to musí působit ohromující dojmem na muže, kteří to neočekávají. Tím, že jsem universální žena, stanu se strašlivou… ledaže budu vypadat božsky…
Multedo píše mamince… Tato věta je nesrovnatelná, posuďte sami: „Byli mi nápomocni dva politici, kteří záležitost vedli velmi dobře." Není to kolosální – ten krásný mladý muž s pomocí těch dvou politiků, kteří záležitost tak dobře vedli! Lituji, že ten ubohý chlapec píše tak groteskní věci.
Udělala jsem si čepec z granátového sametu, jako ten černý, co jsem měla v Paříži… Jsou chvíle, dny, kdy ten čepec, klobouk, závoj, zvlněné vlasy padající v nepořádných kadeřích… takto se mi někdy podaří smět se označit za okouzlující – ale aby tomu člověk věřil, musel by se mnou žít a pozorovat mě zblízka.