Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek, 18. července 1878

Paní de Hohenlohová odjela – zbývají jen dva mladí muži, kteří dnes seděli vedle mě u společného stolu. Bydlí v přízemí pravého pavilónu a my v prvním patře. Jejich balkón je pod naším. Zpívám a oni hrají na klavír. Podle klepů služebnictva mě mají za hezkou a dobře stavěnou. Věčně mi ten můj zadek házejí na hlavu!
V Německu jich je vidět hodně širokých a plochých – nikdy jsem neviděla tak vystouplý jako ten můj, jenž je dokonalostí… svého druhu.
U stolu jsem s dr. Tomačevským mluvila o vědeckých otázkách a pak paní Antonská a ostatní mluvily o profesorech, o paní Abazové, jež zpívá, ptaly se na cenu hodin a říkalo se, že můj profesor anatomie bral tolik a jiný tolik atd. Není nic, co bych nedělala – a to musí působit ohromujícím dojmem na muže, kteří to neočekávají. Tím, jak jsem universální žena, stanu se nakonec strašlivou… ledaže budu vypadat božsky…
Multedo píše mamince… Tato věta je nesrovnatelná, posuďte sami: „Byli mi nápomocni dva politici, kteří záležitost vedli velmi dobře." Není to kolosální – ten krásný mladý muž s pomocí těch dvou politiků, kteří záležitost tak dobře vedli! Lituji, že ten ubohý chlapec píše tak groteskní věci.
Udělala jsem si čepec z granátového sametu, jako ten černý, co jsem měla v Paříži… Jsou chvíle, dny, kdy ten čepec, klobouk, závoj, zvlněné vlasy padající v nepořádných kadeřích… takto někdy dospěji k tomu, že se smím označit za okouzlující – ale aby tomu člověk věřil, musel by se mnou žít a pozorovat mě zblízka.