Středa, 17. července 1878

Malovala jsem, když přišel tlustý Afrossimoff a dali jsme se do muzicírování. Obecně se nikdy zvlášť nezdůrazňovalo kouzlo toho, co dělám – výjimkou je přesto můj hlas, jenž zjevně dojímá všechny, kdo ho slyší, i nemocný, i pohaslý, i tehdy, když nezpívám, ale jen mluvím.
Zde Multedův dopis, a zde má odpověď – nebudete překvapeni, že odpovídám, až si to přečtete. Mont-de-Marsan (Landes), 5. července 1878. Slečno, tím, že vám píši, uplatňuji právo, jež jste mi laskavě udělila, a podléhám neodolatelné potřebě připomenout se vaší paměti. Nedávno jste mi vyčetla, že jsem nikdy neměl souboj? Náhoda málem zaplnila tuto mezeru: jeden venkovský novinář si dovolil zaútočit na mou rodinu v jistém bulvárním plátku, a tak jsem přijel žádat od něho zadostiučinění.
Kde najdu neohrožence, jenž neucouvne poté, co mě urazí? Je to snad moje vina, mám-li vždy co dělat jen s opatrnými lidmi? Apropos setkání – zotavila se vaše kytara z toho, které měla se mnou? Odeslal jsem ji vám ještě před odjezdem. Doufám, že mi oznámíte, že jste ji dostala, alespoň ve výrazech, jichž se užívá vůči loutnáři, jenž vám zasílá nástroj a jemuž potvrzujete přijetí. Kladu svou úctu k vašim nohám a k nohám vaší paní tety. A. MULTEDO