Středa, 17. července 1878

Malovala jsem, když přišel tlustý Afrossimoff a dali jsme se do muzicírování. Obecně se nikdy zvlášť nezdůrazňovalo kouzlo toho, co dělám – výjimkou je přesto můj hlas, jenž zjevně dojímá všechny, kdo ho slyší, i nemocný, i zhasnutý, i tehdy, když nezpívám, ale jen říkám.
Zde Multedův dopis, a zde má odpověď – nebudete překvapeni, že odpovídám, až si přečtete. Mont-de-Marsan (Landes), 5. července 1878. Slečno, tím, že vám píši, uplatňuji právo, jež jste mi laskavě udělila, a podléhám neodolatelné potřebě připomenout se vaší paměti. Nedávno jste mi vyčetla, že jsem nikdy neměl souboj? Náhoda málem zaplnila tuto mezeru: jeden venkovský novinář si dovolil zaútočit na mou rodinu v jistém bulvárním plátku, a tak jsem přijel žádat ho o vysvětlení.
Kde najdu neohrožence, jenž neucouvne poté, co mě urazí? Je to snad moje vina, mám-li vždy co dělat jen s opatrnými lidmi? Apropos setkání – zotavila se vaše kytara z toho, co s ní zažila u mě? Odeslal jsem ji vám ještě před odjezdem. Doufám, že mi oznámíte, že jste ji dostala, alespoň ve výrazech, jichž se užívá vůči loutnáři, jenž vám zasílá nástroj a jemuž potvrzujete přijetí. Kladu svou úctu k vašim nohám a k nohám vaší paní tety. A. MULTEDO