Pondělí, 15. července 1878

Celá společnost jede do Frankfurtu. Eduard Strauss hraje v zoologické zahradě. Jedu také, abych viděla slavnou Ariadnu. Je umístěna v jakési kapli osvětlené narůžověle. Je nádherná… jako já.
Malý Dourassoff, jemuž je, jak jsem myslím už řekla, sotva jednadvacet let a jenž je plachý jako sama plachost, začíná trochu mluvit. Přesto je společnost, kterou dosud nejčastěji vyhledává, ta malého Dimitriho Rembelinského, kterému je devět let. Je to ale typ, ten Dourassoff (je synovcem paní Loukowkinové z Říma) – dal mi růži, ale vsadím se, že nevidí žádný rozdíl mezi mnou a starou Antonskou.
Možná je to malý potměšilec… Paní Abazová si to myslí… a tu máme další, hned vám ji vylíčím; mluvilo se o hraběti Protassoffovi-Bachmétieffovi, který se málem oženil s paní Doubeltovou.
„Je to muž, do nějž se lze opravdu zamilovat,“ říká paní Abazová přesvědčeně, „není sice duchaplný, to je pravda, ale je elegantní a je to muž do salonu, zkrátka noblesní muž.“
Nemajíc nic lepšího na práci při jídle a při večeři, snažím se uhodnout, proč ta dáma žije v cizině… Nemiluje svého manžela, který má jinou rodinu, ale někoho jiného milovat musí… Možná je jako máma… to je obdivuhodné, ale velmi únavné pro okolí. Stane se z ní puntičkářka, lpí na maličkostech, zkrátka je v každodenním styku nepříjemná a obtížná. Myslíte si, že kdyby máma měla v srdci nějaký lidský zájem, myslíte si, že by mě tak urputně trápila tím, jak moje komorná věší mé šaty ve skříních nebo upravuje můj noční stolek; a to několikrát denně, stejně jako dělá pořádek na mém toaletním stolku nebo psacím stole, když ji desetkrát denně, pokaždé když na něco sáhne, prosím, aby nechala věci, jak jsou, protože si je rovnám podle svého a každou věc pak najdu na jejím místě.
Nuže, u ní se z toho stala posedlost, a co byste řekli, kdybych vám pověděla, že chce vyprazdňovat všechny nádoby, na které narazí v kterémkoli pokoji, umyvadlo, džbán atd. atd.? Když to vidím, nevím, co se se mnou děje – div neomdlím.
Odpověděla jsem Doubeltové.

Poznámky

Pozn. red.: Proslulá mramorová socha Ariadna na panteru od Johanna Heinricha Danneckera (1814), vystavená v Bethmannově muzeu ve Frankfurtu; narůžovělé osvětlení bylo tradičním způsobem, jak zvýraznit průsvitnost mramoru. ↩
Pozn. překl.: V originále „un homme chic“; chic je francouzské slovo, zde módní slang pro elegantního, noblesního člověka, nikoli anglicismus. Tisk je uvádí obyčejným písmem bez označení cizího jazyka (Mon Journal sv. 12, s. 48; tome12.docx ¶568). ↩