Neděle, 14. července 1878

Hned v osm jedeme do Wiesbadenu – teta, paní Abazová a já. Jdeme do kostela, odtud na oběd a vyvolat mezi korzujícími revoluci. Byly jsme doslova jediné slušně oblečené ženy. Strýc Lautrec je v Itálii, Batourinovi jsou v Petrohradě; zato jsme viděly Lisanderovy. Paní Lisanderová za půl hodiny vypověděla klepy za celý rok, ó, jen ve výtahu… ale napínavém.
Gerbelovi a Lisanderovi spolu soupeří kvůli komu… kvůli Lautrecovi! Lautrec považovaný za muže – je třeba znát maloměsta, aby člověk pochopil takové věci.
Zase jeden ztracený den pro Tita Livia… a proč! Abych si mohla dělat legraci ze všech kolemjdoucích a smát se jim do tváře.
Zde je odpověď paní Doubeltové.
„Petrohrad, 7. července [1878] Zakariefskaja 10. Drahá a půvabná slečno Marie! Tentokrát mě neobviníte, že vám neodpovídám, neboť jsem váš dopis dostala sotva před dvěma hodinami. Právě když jsem ho četla, navštívil mě Jeho Výsost velkokníže Konstantin a já jeho přítomnosti využila ve prospěch vašeho chráněnce; velkokníže mi však odpověděl, že především by bylo třeba obrátit se na knížete Orloffa, odesílám tedy svou žádost do Paříže, a jakmile dostanu odpověď, dám vám vědět. Dodávám, drahá slečno, že vám ráda pomohu připravit vašemu příteli toto příjemné překvapení, ale na oplátku vás prosím, abyste mi poslala svou fotografii, a doufám, že mi ji neodmítnete.
Paříž musí být v tuto chvíli nádherná a jak vám závidím, neboť já se, bohužel, budu moci vrátit teprve koncem roku, až budou vyřízeny všechny naše rodinné záležitosti; pak se ale usadím nadlouho. Zatím mi věřte, drahá slečno Marie, že my všechny na vás rády vzpomínáme a často o vás mluvíme. Nyní jsem na Ostrovech u své matky a Lise vstoupí v říjnu do Institutu. Jakmile dostanu odpověď z Paříže, obrátím se na knížete Gortschakoffa. Končím a líbám vás i paní vaši matku a celou vaši půvabnou rodinu. A. Doubeltová
Opsaný dopisLettre de Mme A. Doubelt à Marie, Pétersbourg, 7 juillet 1878 (post-scriptum)
P.S. Jak se daří vašemu dědečkovi? Nezlobte se na mě, že vám píšu tak málo, ale jsem celá zaujata svými záležitostmi a žiji docela v ústraní, nikoho nevidím, a tudíž nevidím nic z toho, co se zajímavého děje. Neostýchejte se: mohu-li vám být v čemkoli k službám, jen mi poručte.
Můj chráněnec, můj přítel – Paul de Cassagnac. Ať tak či onak, dostávám sem „Figaro“, a poslední volby vynesly z patnácti nebo sedmnácti kandidátů jen dva zvolené konzervativce. Oni na to příliš nespoléhají, je jim to jedno; doufají v nepokoje na konci Výstavy. Obnovení Senátu a pak nespokojenost, kterou sami vyvolají, zkrátka státní převrat, po němž by císařský princ mohl prožít těžkou chvíli… Nikdo nevěří v návrat Císařství, ale stávají se i ty nejneuvěřitelnější věci. A tyhle by se stát mohly, už jen proto, aby mi to bylo navzdory…
Loris-Melikoffovi sem nepřijedou. Hohenlohové přijeli dnes ráno.
Máma píše, že podle Filippiniho Multedo trpí a je hrozně nervózní.
Kdyby to byla pravda, to by dokazovalo, že ten chudák není tak zištný, jak si myslím.
Zvláštní je, že svého chráněnce vůbec nemiluji. Jaká škoda! Tak ráda bych se už k někomu upnula… Jaká čertovina k zbláznění, ten zatracený sňatek. Kdyby se nebyl oženil, nebo se oženil jinak, jeho život by byl důstojnější a můj úplný. Nevím, je-li to bláznovství, ale zdá se mi, že bych do služeb jeho věci vložila takový zápal a takovou vůli, že by naprosto zvítězila.
napříč stránkou
Kdyby si mě vzal, aniž by mě miloval, přiměla bych ho, aby mě miloval, jakmile bychom byli svoji. Tím jsem si zcela jista.
škrtnuto[Zrušeno 7 řádků]
Možná mě trochu mrzí, že jsem byla tak blízko tomu, abych definitivně milovala, a že mi v tom bylo zabráněno tak hloupě, tak malicherně. Tou hloupostí přestal být Cassagnac Cassagnacem… Přesto zatím nevynáším soud; viděli jsme tolik příkladů mužů, které lidé kárali, jimž se vysmívali, kteří se dopouštěli nízkostí nebo se zdálo, že se jich dopouštějí, a kteří se navzdory tomu stali pozoruhodnými muži, velkými muži. Takže se netvářím docela znechuceně, ačkoli v hloubi duše trochu znechucená jsem. Jsem ráda, že mi zbývá jen litovat, že jsem nemohla milovat.
Ale právě ty tolikrát viděné příklady slavných mužů atd. atd. mi brání vynést soud. Myslím, že… jsem ponížena ve svém chráněnci, protože se znehodnotil… a zuřila bych, kdybych se mýlila, kdyby se navzdory tomu stal velkým a kdyby se prosadil beze mne. Rozumíte mi dokonale. Bohužel ho nemiluji… ale ano… ne, ne. Ale u všech Acardů! To by mi nezabránilo plakat a naříkat, kdyby ten ubohý velký černý ďábel postoupil v hodnosti, jak by řekla Rosalie.
Jak je to přece zvláštní – tolik se mi ten muž líbil a mohla jsem ho opravdu milovat, a teď… nic.
Myslím, že v Dějinách se našly příklady mužů podlých a proradných, které ženy přesto milovaly; myslím dokonce, že je to velmi poetické, ale k takovým věcem se člověk nutit nemůže. I když se mi Nebožtík ještě líbí, a to natolik, že bych do něho jako vdaná žena (kdybych jí byla) byla tři měsíce bláznivě zamilovaná, je pro mě téměř nemožné dívat se na něho jinak, dívat se na něho jako dřív… kdy jsem se v něm viděla zrcadlit – pružného, obratného, ale čestného, ale celistvého!
Co tedy udělal? Lhal při bezvýznamných příležitostech lidem, kteří ho možná obtěžovali… Ne, nevím to přesně, ale má víra je otřesena… a nemohu, opravdu ne, nemohu ho milovat tak, jak to chápu já. Dříve jsem snila, že se milujeme, a zbožňovala jsem ho ve fantazii; teď je to pro mě nemožné; považuji ho za schopného ničemností… a jestliže na povrchu, v tomto deníku, nebo abych následovala příklady ze starých i nových Dějin, lehce přecházím přes mnohé věci, v hloubi duše jsem velmi úzkostlivá a citlivá. Vzala bych si Paula de Cassagnaca, i kdybych věděla, že je podlý, protože mu přiznávám talent a budoucnost; ale ve svém srdci ho milovat nemohu, nemohu ho ani se zdarem vpustit do svých každodenních románů, dokud nad ním visí sebemenší stín.
To všechno je moje vina!
Vzal by si mě pro mé peníze (70 000 franků ročního příjmu), ale já bych dosáhla toho, aby mě miloval pro mě samu. S takovým srdcem, jako má on, by se mi to podařilo… a všechno by bylo dokonalé…
Bůh nechtěl…
Uvědomuji si, že ačkoli jsem se mu celou tu dobu vyhýbala, teď slovo láska vyslovuji, nadužívám ho tu… dbala jsem, abych se o něm ani nezmínila… je to totiž věc tak choulostivá a je tak… hrubé říkat každou chvíli: nemiluji ho, miluji ho, milovala bych ho atd. To slovo se má použít jednou, to slovo je finále všech váhání, je to slovo na efekt, na senzaci… a já z něho dělám kuchyňské náčiní!
Unášena starými zvyky byla jsem letos v zimě několikrát na pokraji toho, abych je vyslovila, nebo aspoň napsala, ale vždycky jsem se zdržela… byla by to škoda pro to slovo i pro toho, kdo je vyvolával. Nešlo jen o pár písmen… několikrát, ba často jsem si zakazovala myslet na Nebožtíka v tomto smyslu, obdivovat ho, snít o něm.
A zatímco dřív jsem si nic nezakazovala, ba naopak se povzbuzovala a podněcovala, tentokrát se mi zdá, že to bylo něco jiného. Nekonečně mě bavilo říkat si: ale ne, nechci, aby to tak bylo, nechci to! To bylo u mě něco docela nového. Šla jsem pracovat, nutila jsem se myslet na něco jiného… byl to skutečný boj, jak je popisují v knihách… A bylo to tak vážné, že jsem tu o tom nic neřekla, ze strachu, abych se tím nepovzbuzovala na to myslet.
Projdu znovu tyto zápisky, abych to slovo vymazala… hledejme, kdy jsem ho napsala…