Sobota, 6. července 1878

Víte, mí drazí, že Multedo je vážně rozzuřen. Vypadá to, že jsem ho včera vážně vyhodila. A dnes večer na koncertě mi řekl, že se nemá s dvaatřicetiletými muži jednat jako s patnáctiletými hloupy; že jednoho dne narazím na muže, jenž o mně bude mluvit špatně, jenž nebude jako on – a který mi to ostatně nikdy neodpustí, přestože mě šíleně miluje.
Odpověděla jsem mu, že se omlouvat nemusím, ale že kdybych mu řekla, aby odešel, byl to žert; musela bych být šílená k zavření, abych to myslela vážně, a on naprostý blázen, aby tomu věřil. Nechci odjíždět a zanechat špatný dojem. Jsme šestero: teta, Dina, Étienne, Filippini, Multedo a já.
Po skončení koncertu jdeme na zmrzlinu a zavoláme si dvě nejhezčí Cikánky a dvě cikánské děti, jimž dáváme zmrzlinu a víno. Bylo velmi zábavné hovořit s těmito dívkami – všechny mladé a ctnostné, bdí nad nimi přísně.
[Na příč stránky: Tyto dívky nejsou vulgární kočovné artistky. Mají mravy a podlehnou jen tehdy, když milují. Tehdy opouštějí tlupu a utíkají s milovaným. Zkrátka to je vášeň. Jejich písně vždy zpívají o cikánské lásce.]
Potom… teta si bere pod paži Étienna, Dina Filippiniho – a já toho druhého. Jdeme pěšky až domů, je tak krásně. Multedo, uklidněn, mi mluví o své lásce… Vždy totéž. Nemiluji ho – ale jeho žár mě… hřeje; zajisté to je to, co jsem před dvěma lety pokládala za Lásku!!
Mluví o tom dobře… dokonce plakal; jak jsme se blížili k domu, smála jsem se méně – změkla jsem tou krásnou nocí a tím zpěvem Lásky. Ach, jak je dobré být milována… na světě není nic lepšího… Nyní vím, že mě Multedo miluje – takovou komedii se nehraje; a kdyby šlo o mé peníze, mé pohrdání by ho bylo dávno odradilo; a pak tu je Dina, pokládaná za stejně bohatou – a jiných dívek k vdávání je dost…
Multedo není darebák – je to dokonalý gentleman; byl by našel a najde něco jiného než mě.
Dráždila jsem ho kvůli Bertě – a jak se jí posmíval a mluvil ke mně, chtěl vzít mou ruku…
— Kolikrát jste políbil Bertinu ruku?
— Ani jednou – nikdy!
— Ale prosím… nechá se přemlouvat snadno?
— Kdybych líbal ruku mladé dívce, musel bych chtít se s ní oženit, udělat z ní svou ženu. Nikdy mě nenapadlo vzít si Bertu.
A jak jsem se chystala odpovědět, vzal mou ruku, dlouze ji políbil a řekl ze srdce, s ohněm, s vášní: Miluji vás, miluji vás navždy ať se stane cokoli, jsem celý váš, celý váš, celý váš!
Jaká škoda, že je to on a ne někdo jiný!! Jiného, bohatšího, bych si mohla vzít. Cassagnaca bych následovala na kraj světa – bez halíře; ale ostatní musí být bohatí.
Apropos Cassagnac – Multedo, aby mě rozčílil (vůbec mě nerozčílí), říká, že jsem zdrcena tím sňatkem a že teta už měla sen; že jsme jej snily všechny – vzít si budoucího vůdce strany, být pravou rukou císaře, vynikat nad Francií… Ale, dodává, vidíte, slečno, váš systém se nezdařil. Zacházela jste s ním jako s ostatními – posmívala, odrazovala, rozzuřovala – a on to vzal za bernou minci a vrhl se do náruče slečny Acardové. Pěkně jste se naletěla… Dělala jste to, aby to bylo lepší, a on to vzal doslova…
Kdyby ten netvor mluvil pravdu, já… Co záleží… je skončeno. Promarnila jsem svůj život… Četl vůbec mé dopisy? Ó, jistě.
Multedo je velmi milý; snad jsem neměla nechat svou ruku v jeho, když jsme se loučili – bylo to v salonu, hovořili jsme kolem stolu, byla jsem stranou s Multedem a políbil mi ruku. To jsem mu dlužila – a pak mě tolik miluje a ctí, ubohý člověk. Vyptávala jsem se ho jako dítě – chtěla jsem vědět, jak k tomu přišel, od kdy a vše konečně. Zdá se, že mě ihned miloval – ale je to podivná láska, říká, zamilován s [Začerněná slova: zamilován se sympatií]. Ostatní jsou ženy – vy jste nad lidskost; je to podivný cit: vím, že se mnou jednáte jako s hrbatým šaškem, že nemáte dobrotu, nemáte srdce – a přesto vás miluji. Trochu vždy člověk obdivuje srdce ženy, kterou miluje, a já… takřka k vám nemám sympatii, a přitom vás zbožňuji.
Stále jsem naslouchala – neboť říkám vám vpravdě: milostná slova stojí za všechna divadelní představení na světě; s výjimkou těch, na která se chodí ukázat – ale i ta jsou jakýmsi zpěvem, milostným projevem; hledí na vás, obdivují vás a vy rozkvétáte jako květ na slunci. Multedo odešel s mou kytarou pod paží – byl ji rozbil.
Ach, kdybych bývala mohla vědět – kdyby byl Bůh hodný… Ale zajisté to tak muselo být kvůli nějaké nebeské kombinaci.
Jak bych ho byla milovala…
Ten blázen! Mohl po obdržení mých dopisů říct jedno slovo – odjeli bychom spolu…
Nabízejí mi Multeda jako náhradu!… Nikdy Multeda milovat nebudu… Utěší se.
Jaká hrůza! Jak ohavné to musí být! Raději cokoliv… než nohy! Co mě odpuzuje na Multedovi a na všech ostatních jsou nohy! Jsou-li nohy čisté, jsou-li bez mozolů – na světě není nic krásnějšího než nohy. Ale naopak!… nic nepomůže – ani krása, ani duch, ani bohatství! Nemocná noha je vrchol hrůzy! Raději bych se dotkla hada… Ale jak vědět, jsou-li nohy hrozné nebo ne? Nemožné – proto chovám odpor ke každému.
A pak ten Multedův nos… ten nos vypadal tak široce, když mi líbal ruku. Ty smyslné nozdry… Ach, ale to musíte vidět, jak ten pán začervenal, když se malíček Cikánky Pichy opřel o jeho, když jí dával oheň z cigarety. Ty Cikánky jsou podivné – praví malí arabští koníci; ale ubohé se nudí, mluví jen rusky. Jsou zvyklé, že je pohostí; procházejí po kavárně a čekají, kdo nabídne zmrzlinu nebo šampaňské – ale mladé nepijí. Zavolají je – přijdou vážně, přijmou a poděkují jako dívky ze světa, ale bez úsměvu ani výkřiku.
Multedo přišel pro mou kytaru – byla jsem tam jen já; protože šlo o sdělení, přijala jsem ho. Nevím, jak to dělám, ale zdá se, že ho dělám blbým. Stěžuje si – on, jenž mě chce vzít pro mě samu, jenž nechce jednat jako Francouzi.