Pátek, 5. července 1878

S paní Gaviniovou na slavné mši za spočinutí duše té ubohé španělské královny.
Milovat a být milována svým mužem, mít osmnáct let, být španělskou královnou – a zemřít! Nechám mluvit „Le Figaro" o ceremoniálu, jenž mi připadal chladný a nedojal mě.
Včera v jedenáct hodin bylo v kostele Madeleine slouženo slavnostní smuteční requiem za odpočinutí J.V. španělské královny. Pohřební ceremoniál byl uspořádán péčí kolonie usídlené v Paříži z iniciativy komise složené z:
Pánů hraběte de Fernandina, vévody de Fernan Nuñez, obou španělských grandů; Palana, senátora, Mory, poslance, Biadry a Abaroa.
Kostel byl celý pobit černými drapériemi se stříbrnými lemy, na nichž se střídaly královské erby s palmami.
Pod baldachýnem neseným čtyřmi sloupy byl vztyčen velký bílý katafalk, mizící pod hromadou věnců a živých květin; nadto byly okvětní lístky růží hojně rozsypány kolem smutečního pomníku, na nějž byla položena královská koruna z perel a diamantů.
Přesně v jedenáct hodin vstoupil král don František Assisský v uniformě španělského kapitána-generála v doprovodu dvořanů do kostela hlavním vchodem špalírem tvořeným asi třiceti španělskými vojáky. Král zaujal místo se svým průvodem v tribuně napravo od hlavního oltáře. Záhy poté se ozvalo troubení trubačů a královna Isabela, zjevně dojatá, přišla se dvěma dvorními dámami a poklekla v tribuně naproti té královské.
Celá část lodi byla již zaplněna četným shromážděním, z nějž jmenujme: vévodkyni de Magenta, markýze d'Abzac zastupujícího maršála:
Vévodu de Nemours, hraběte a hraběnku d'Eu, princeznu Matyldu, vévodkyni Sasko-Koburskou, vévodu a vévodkyni d'Alençon, monackého knížete:
Nuncia a všechny velvyslance a vedoucí misí.
Všechny francouzské ministry, pařížskou vládu, velkokancléře Čestné legie, maršála Canroberta, předsedu Státní rady.
Kardinála-arcibiskupa pařížského v plném smutku, jejž obléká jen pro vládnoucí panovníky:
Vévodu de Noailles, vévodu d'Ossuna, vévodu Decaze, všechny členy rodiny Rothschildů; generála Fleuryho, generála Chabaud-Latoura; konečně celou španělskou kolonii a velvyslanectví v plné parádní uniformě. Mši sloužil abbé Lerebour, farář Madeleine; pohřební rozhřešení udělil J.E. apoštolský nuncius.
Ceremoniál, při němž chrámový sbor zazpíval velmi krásné náboženské skladby, trval hodinu a půl.
Uchovávám pozvánky. Pak do Bois, kde díky Gaviniovým již nacházím několik známých tváří.
Na zpáteční cestě zastavujeme u Multeda, aby přišel dnes večer do Orangerie poslechnout Cikánky. Zatímco jsme s ním mluvili, tetička se celá skryla pod slunečníkem a otočila se zády, aby ji bylo ještě méně vidět. Byla to roztomilá scéna, jež mě inspiruje k dopisu, který si přečtete – adresovaném Multedovi.
Pane,
Jelikož setrváváte v předstírání nevědomosti, povím vám, proč jsem vám nikdy nechtěla ukázat svou tvář. Vězte, pane, že nejsem z těch, které bez mrknutí oka přijímají dopisy jako ty, jež jste si dovoloval mi každý týden psát. Ty dopisy a vaše zásilky bonbonů mě pobuřovaly v nejvyšší míře. Musela jsem tyto pronásledování tajit před svou rodinou, u níž jsem byla na návštěvě, a před svým mužem, jenž by vás byl zabil. Obracela jsem vše v žert. Nikdy bych si nedovolila prokázat čest psát muži jako vy; tento dopis je diktován mé komorné.
Rozhněvaná žena.
Toto bude korunou té mystifikace s tetičkou.