Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa, 3. července 1878

Dr. Michel toho vypravuje! A je to bohužel pravda!
Pan a paní Acardovi, notář z Blois, mají syna, který odchází do Říma dělat nevím co; tam mu nabídnou krásnou dceru Antonelliho, kterou si vezme tím ochotněji, že je do ní zamilován. Nikdy spolu nezůstali, ale paní měla mnoho úspěchů, jež jí vynesly hodně peněz, i když málo cti. Špatně vychovaní lidé říkají, že byla prostě kurtizána.
Pan Acard zemřel před dvěma lety a jeho půvabná vdova, ostatně stále hezká, se znovu vdala osm dní před dcerou; svědkem budoucí tchyně byl pan Paul de Cassagnac. Ctihodný pan Paul de Cassagnac prý vzal hodně peněz, ale přiznává se jen třicet tisíc liber ročně.
Pane Bože, jak je to krásné!
Multedo přišel se rozloučit a protože prší, navrhuje doprovodit nás na Výstavu.
Přijato – ale než to, protože zůstaneme sami, prosí mě, abych byla méně tvrdá atd. atd. atd.
— Víte, že vás šíleně miluji, že trpím… Kdybyste věděla, jak je hrozné vidět jen posměšné úsměvy, slyšet jen výsměch, když člověk opravdu miluje.
— Rozohňujete si hlavu.
— Ó ne, přísahám vám. Jsem připraven podat všechny důkazy… nejabsolutnější oddanost, psí věrnost a trpělivost – a nakonec čas! Řekněte jedno slovo, řekněte, že mi trochu věříte… Proč se mnou jednat jako s šaškem, jako s tvorem nižší rasy?…
— Jednám s vámi jako se všemi.
— Proč? Vždyť víte, že vás nemiluji jako všichni ostatní, že jsem vám cele oddán…
— Mám zvyk vyvolávat ten cit…
— Ale ne jako ke mně… Nechte mě věřit, že ke mně nechováte hrozné city…
— Hrozné? Ujišťuji vás, že ne.
— Hrozná je pro mě lhostejnost…
— Ach, nu…
— Slibte mi, že na mě nezapomenete po ty několik měsíců, co budu pryč…
— To není v mé moci…
— Dovolte mi připomínat vám čas od času, že existuji… možná vás pobavím, možná vám způsobím úsměv… dovolte mi… doufat, že mi občas, zřídka pošlete slůvko, jediné…
— Co říkáte?
— Ó – bez podpisu, prostě toto: jsem zdráva. A to by stačilo – a bylo by mě to tak šťastným…
— Podepisuji vše, co píšu, a ctím svůj podpis.
— Udělujete mi toto svolení?
— Jsem jako „Le Figaro" – přijímám veškerou korespondenci…
— Bože! Kdybyste věděla, jak je hrozné nikdy nedosáhnout vážnosti, být vždy zesměšňován… Ne, řekněte, mluvme vážně – ať se neříká, že jste mi neprojevila soucit ve chvíli, kdy vás opouštím! Mohu doufat, že moje bezhraniční oddanost, můj cit, moje láska… uložte mi podmínky, zkoušky, jaké chcete – mohu doufat, že jednoho dne budete… mírnější… že se nebudete vždy smát?…
— Pokud jde o důkazy, říkám dost vážně, existuje jen jeden.
— Který? Jsem připraven na vše!
— Čas.
— Dobrá, čas. Uvidíte…
— To mi udělá velkou radost.
— Ale řekněte mi – věříte mi?
— Jak? Věřím vám do té míry, že vám svěřím dopis s jistotou, že ho neotvíráte.
— Jaká hrůza! Ne – ale absolutní důvěru…
— Jaké velké slovo! vykřikuji.
— A je-li cit velký? říká tiše.
— Nic si nepřeji víc než tomu věřit – takové věci lichotí naší marnivosti. A hleďte – rád bych vám trochu věřila.
— Opravdu!
— Opravdu.
To vám stačí, ne? Jdeme na Výstavu. Jsem rozčilena, protože Multedo je šťastný a dělá mi dvornost, jako bych ho přijala.
Jsouc rozčilena, začínám mu tropít naschvály, abych ho odloudila od té něžnosti; žertuji o své vášni pro Cassagnaca – ale krásný Multedo se tomu jen směje, protože zatímco oslavuji Rytíře Cti a bezúhonného původu, říkám o něm věci, jež ho zcela rozbořují.
— Směji se, říkáte, pane! Je to moje chyba, že když jste vážný, rozesmějete mě!
Končím ohňostrojem posetým nejhrubšími drzostmi, takže odchází velmi zarmoucen. Má všechny příznaky skutečně zamilovaného muže – je nesmělý, dokonce rozrušený, nesvůj, jiný než dřív; ale myšlenka, že mu jde o moje věno, mě nutí vyrážet výkřiky hrůzy.
Cítím dnes večer skutečnou satisfakci – Multedova Láska na mě dělá naprosto stejný dojem jako ta Antonelliho. Vidíte tedy, že jsem ho nemilovala! Nebyla jsem do něho ani zamilována! Byla jsem zamilována jen do toho ničemy Alexandra.
Byla jsem blízko milovat… ale víte, jaké hrozné zklamání to bylo – rytíř Cti… to je ošklivé.
Chápete dobře, že nemám v úmyslu vzít si Multeda – budu otálet co nejdéle a to se samo zhasne.
— Pravá Láska je vždy hodna úcty, říkám mu – nemusíte se za ni stydět; jen si příliš nerozpalujte hlavu.
— Vaše přátelství!
— Prázdné slovo!
— Tedy vaše…
— Jste přehnaný!
— Ale co říct, když nechcete, abych k tomu dospěl po trochu, abych začal přátelstvím…
— Chiméra!
— Tedy láska!
— Jste blázen.
— Proč?
— Protože vámi opovrhuji!
— Jste batole.
Opakoval to během dne několikrát, s tak něžným, tak měkkým přízvukem, že jsem si vzpomněla na zvuky jiné lyry… teď rezavé, a jíž pohrdám. Ty hrůzy si jistě vymyslel… oženit se pro peníze s dcerou… Pane Bože, jak je to nízké! Pokládala jsem ho za hrdinu – přesvědčili mě, že je jen člověk, a teď chtějí, aby byl špatný člověk. Ne – vše je pravda, všichni to říkají! Přátelé šetrně, ostatní zcela brutálně; a přidávají, že dostal krásné věno!
A to udělal Paul de Cassagnac.
„La République Française", „Le Rappel" a „l'Événement" dostanou zítra poznámky zhruba podobné této.
— Francie je velmi republikánská, hloupá a sprostá. To „Le Pays" mluví o časopise pana de Girardina – ale narážka nikomu neuniká.
Myslím, že by měl být pokutován každý Francouz, který kupuje noviny tak hrubě urážející svou zemi!
Jistě nemá smysl věnovat pozornost novinám tohoto druhu – ale nemělo by se je kupovat; to je trest, vůči němuž se ukáží velmi citlivými.
To vše mě přimělo zapomenout mluvit o německých obrazech, jež mi přece jen způsobily velké potěšení.