Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa, 3. července 1878

Dr. Michel toho vypravuje! A je to bohužel pravda!
Pan a paní Acardovi, notář z Blois, mají syna, který odchází do Říma dělat kdovíco; tam mu nabídnou Antonelliho krasavici, kterou si vezme tím ochotněji, že je do ní zamilován. Nikdy spolu nezůstali, ale paní měla mnoho úspěchů, jež jí vynesly hodně peněz, i když málo cti. Špatně vychovaní lidé říkají, že byla prostě kurtizána.
Pan Acard zemřel před dvěma lety a jeho půvabná vdova, ostatně stále hezká, se znovu vdala osm dní před dcerou; svědkem budoucí tchyně byl pan Paul de Cassagnac. Ctihodný pan Paul de Cassagnac prý vzal hodně peněz, ale přiznává se jen třicet tisíc liber ročně.
Pane Bože, jak je to krásné!
Multedo přišel se rozloučit a protože prší, navrhuje doprovodit nás na Výstavu.
Přijato – ale předtím, protože zůstáváme sami, prosí mě, abych byla méně tvrdá atd. atd. atd.
— Víte, že vás šíleně miluji, že trpím… Kdybyste věděla, jak je hrozné vidět jen posměšné úsměvy, slyšet jen výsměch, když člověk opravdu miluje.
— Vy se necháváte unést.
— Ó ne, přísahám vám. Jsem připraven podat všechny důkazy… nejabsolutnější oddanost, psí věrnost a trpělivost – a nakonec čas! Řekněte jedno slovo, řekněte, že mi trochu věříte… Proč se mnou jednat jako s šaškem, jako s tvorem nižší rasy?…
— Jednám s vámi jako se všemi.
— Proč? Vždyť víte, že vás nemiluji jako všichni ostatní, že jsem vám cele oddán…
— Mám zvyk vyvolávat ten cit…
— Ale ne jako ke mně… Nechte mě věřit, že ke mně nechováte hrozné city…
— Hrozné? Ujišťuji vás, že ne.
— Hrozná je pro mě lhostejnost…
— Ach, nu…
— Slibte mi, že na mě nezapomenete po těch několik měsíců, co budu pryč…
— To není v mé moci…
— Dovolte mi připomínat vám čas od času, že existuji… možná vás pobavím, možná vám způsobím úsměv… dovolte mi… doufat, že mi občas, zřídka pošlete slůvko, jediné…
— Co říkáte?
— Ó – bez podpisu, prostě toto: jsem zdráva. A to by bylo vše – a udělalo by mě to tak šťastným…
— Podepisuji vše, co píšu, a ctím svůj podpis.
— Udělujete mi toto svolení?
— Jsem jako „Le Figaro" – přijímám veškerou korespondenci…
— Bože! Kdybyste věděla, jak je hrozné nikdy nedosáhnout vážnosti, být vždy zesměšňován… Ne, řekněte, mluvme vážně – ať se neříká, že jste mi neprojevila soucit ve chvíli, kdy vás opouštím! Mohu doufat, že moje bezhraniční oddanost, můj cit, moje láska… uložte mi podmínky, zkoušky, jaké chcete – mohu doufat, že jednoho dne budete… mírnější… že se nebudete vždy smát?…
— Pokud jde o důkazy, říkám dost vážně, existuje jen jeden.
— Který? Jsem připraven na vše!
— Čas.
— Dobrá, čas. Uvidíte…
— To mi udělá velkou radost.
— Ale řekněte mi – věříte mi?
— Jak? Věřím vám do té míry, že vám svěřím dopis s jistotou, že ho neotevřete.
— Jaká hrůza! Ne – ale absolutní důvěru…
— Jaké velké slovo! vykřikuji.
— A je-li cit velký? říká tiše.
— Nic si nepřeji víc než tomu věřit – takové věci lichotí naší marnivosti. A hleďte – ráda bych vám trochu věřila.
— Opravdu!
— Opravdu.
To vám stačí, ne? Jdeme na Výstavu. Jsem rozčilena, protože Multedo je šťastný a dvoří se mi, jako bych ho přijala.
Jsouc rozčilena, začínám mu tropit naschvály, aby ho ta něha přešla; žertuji o své vášni pro Cassagnaca – ale krásný Multedo se tomu jen směje, protože zatímco oslavuji Rytíře Cti a bezúhonného původu, říkám o něm věci, jež ho naprosto shazují.
— Směji se, říkáte, pane! Je to moje chyba, že když jste vážný, rozesmějete mě!
Končím ohňostrojem posetým nejhrubšími drzostmi, takže odchází velmi zarmoucen. Má všechny příznaky skutečně zamilovaného muže – je nesmělý, dokonce rozrušený, nesvůj, jiný než dřív; ale myšlenka, že mu jde o moje věno, mě nutí vyrážet výkřiky hrůzy.
Cítím dnes večer skutečnou satisfakci – Multedova Láska na mě dělá naprosto stejný dojem jako ta Antonelliho. Vidíte tedy, že jsem ho nemilovala! Nebyla jsem do něho ani zamilována! Byla jsem zamilována jen do toho ničemy Alexandra.
Byla jsem docela blízko tomu, abych milovala… ale víte, jaké hrozné zklamání to bylo – rytíř Cti… to je ošklivé.
Chápete dobře, že nemám v úmyslu vzít si Multeda – budu otálet co nejdéle a samo to vyhasne.
— Pravá Láska je vždy hodna úcty, říkám mu – nemusíte se za ni stydět; jen se příliš nenechte unést.
— Vaše přátelství!
— Prázdné slovo!
— Tedy vaše…
— To přeháníte!
— Ale co říct, když nechcete, abych k tomu dospěl postupně, abych začal přátelstvím…
— Chiméra!
— Tedy láska!
— Jste blázen.
— Proč?
— Protože vás nenávidím!
— Jste dítě.
Opakoval to během dne několikrát, s tak něžným, tak měkkým tónem, že jsem si vzpomněla na tóny jiné lyry… s dnes už zrezivělými strunami, a jíž pohrdám. Ty hrůzy si jistě vymysleli… oženit se pro peníze s dcerou… Pane Bože, jak je to nízké! Pokládala jsem ho za hrdinu – přesvědčili mě, že je jen člověk, a teď chtějí, aby byl špatný člověk. Ne – vše je pravda, všichni to říkají! Přátelé šetrně, ostatní zcela brutálně; a přidávají, že dostal krásné věno!
A to udělal Paul de Cassagnac.
„La République Française", „Le Rappel" a „l'Événement" dostanou zítra poznámky zhruba podobné této.
— Francie je velmi republikánská, hloupá a sprostá. To „Le Pays" mluví o novinách pana de Girardina – ale narážka nikomu neuniká.
Myslím, že by měl být pokutován každý Francouz, který kupuje noviny tak hrubě urážející svou zemi!
Jistě nemá smysl věnovat pozornost novinám tohoto druhu – ale nemělo by se je kupovat; to je trest, vůči němuž se ukáží velmi citlivými.
Kvůli tomu všemu zapomínám mluvit o německých obrazech, jež mi přece jen způsobily velké potěšení.