Úterý, 2. července 1878

Jdu k Gaviniovým, kde potkávám princeznu, matku vévody de Rivoli, vídaného v Nice a všude, a vévodkyni de Valence. Jsem velmi hodná. Pak Gaviniovi, teta a já na Výstavu.
Pan Gavini mě chce provdat za Multeda. Je mi to jedno.
Dnes večer přijde Alexandrina paní Doubeltové – je zde zaplatit dluhy.
Vím, že mě paní Doubeltová velmi ráda má – proto jí píšu dopis, který vám doporučuji si dobře promyslet:
[Úterý 2. července 1878] Drahá paní,
Vždy jste ke mně byla tak půvabná, že neváhám přijít vás požádat o malou laskavost, která vás bude stát jen několik dobrých slov a jež mi způsobí největší a nejupřímnější potěšení. Zde je, oč jde.
Jeden z našich nejlepších přátel, pro mě téměř bratr, pan Paul de Cassagnac, jehož znáte aspoň jménem, se tyto dny oženil s velmi vznešenou slečnou. A chtěla bych mu při příležitosti tohoto sňatku být nějak příjemná. Víte, že pan de Cassagnac ve svém časopise, jenž je nyní velmi čtený, a také v Národním shromáždění vždy [Škrtnuto: navzdory všemu] vroucně hájil ruskou vládu a našeho císaře, brutálně napadané republikánskými novinami.
Pamatujete si zajisté také, že po příliš prudkém útoku na císaře Alexandra pan de Cassagnac interpeloval vládu ve Versailles a [Škrtnuto: a že při jiné příležitosti] že měl dva souboje vždy kvůli pamfletům adresovaným císaři, v jejichž důsledku kníže Orloff a celé velvyslanectví zanechali vizitky u pana de Cassagnac [Škrtnuto: aby mu poděkovali]. Nuže, v Paříži bylo rozdáno mnoho řádů a pan de Cassagnac byl zapomenut – jistě oběť nějaké intriky, neboť jinak nelze vysvětlit toto opomenutí coby nespravedlnost takového rázu.
Kdybyste pro mě, drahá paní, byla laskavá a milá, mohla byste říct pár slov těm, kteří o tom rozhodují; a řád svatého Stanislava alespoň by napravil [Škrtnuto: vlivný muž a napravil] opomenutí, jež je téměř urážkou, a odměnil by vlivného muže, jenž by si toho vážil [Škrtnuto: o to více, že Rusko nerozhazuje svými řády jako jistá exotická mocenství jinak] o to více, že Rusko je téměř jediná země, která ho nevyznamenala; a konec konců ruský řád je nesrovnatelně příjemnější než Lev a Slunce perského šáha, jímž byl nedávno vyznamenán.
Slečna Alexandrina byla dnes večer u nás a my jsme ji pověřily… atd. atd. a." – Tisíc milých věcí, jež jí říkám na závěr.
Chtěla bych mu poslat Stanislava s mou vizitkou. Dina ujišťuje, že jsem hloupá, pokud v něm vidím něco dobrého – že vezme řád a nic nepocítí. A že kdybych mu poslala dvacet tisíc franků, přijal by je do kapsy a nenamáhal by se mi ani poděkovat.
Myslím, že má pravdu v těch dvaceti tisících; ale přesto věřím, že řád dobře zapůsobí a že je to jeden z dobrých prostředků, jak mu způsobit lítost, jež zaplatí za mou.
Je tu Nebožtík – píše rozumné články v „Le Pays". Byl-li by méně hloupý, byla-li bych méně šílená… uchvátili bychom spolu Evropu; a nyní… Vážně klesl v mých očích – jsem z toho ráda, ale trýzněna myšlenkou, že ať je to jakkoli nyní, bylo by to nádherné, kdybys to bylo jinak…
[Na příč stránky: Mrzí mě to stejně pro něho jako pro sebe.]
Znovu čtu zprávu z „Figara" a nechce se mi věřit vlastním očím. Neuvědomuji si tento konec – stejně jako jsem si neuvědomovala smrt Walitského.
Vracíme se z Orangerie, kde zpívají Cikánky z Moskvy.