Pondělí, 1. července 1878

Jdu ke Caroline na zkoušení a povídání. Pak do ateliéru rozloučit se s Julianem, protože za dva dny odjíždím do Německa léčit si hrdlo. Julian mě vidíc veselou jako skřivánek zvedá ruce k nebi.
[Začerněná slova: Ne, nemějte] obavy, pane – vrátím se na 15. srpna.
— Jste tedy stále ještě bonapartistka?
— Více než kdy dřív!
— Ó, pak nevím vůbec nic o tom, co se děje! Tolikrát jste mě zmátla. Sleduju stopu, jež mi připadá dobrá – najednou tu je jiná, běžím za ní – ještě něco dalšího! Člověk je ztracen. Říkal jsem si: je to severská povaha, samý led. Jednoho krásného dne si myslím: je to samý oheň! Pak… vůbec ne – obojí dohromady – pak zase něco jiného! Je to nepochopitelné, úžasné!
Nedivte se tomuto rozhovoru – odehrál se ve zpovědnici, totiž v otcově kabinetu, kde pokaždé, když s ním potřebuji mluvit nebo mu platit, hovoříme o umění a politice a trochu o všem.
— To je, říká, buď neuvěřitelná bezstarostnost, nebo neuvěřitelná síla vůle. Ale přesto věřím, že kdyby tam bylo skutečně něco, nemohla byste předstírat tuto veselost ani na povrchu…
— Ale nebylo tam nic…
— Nechte být – rád čtu, stejně v knihách jako mimo ně. Nuže, sledoval jsem krok za krokem to polevení v práci v poslední době, pak ten záměr… a teď je to neuvěřitelné!
A jak vyjadřoval ve velmi zahalených pojmech svůj úžas nad Cassagnacem, jenž maje moci vybrat…
— Ale co kdyby on nemohl vybrat? ptala jsem se.
— Dobře jsem viděl, že mohl.
— Mě nebo… ostatní?
— Ostatní.
— Mýlíte se, pane; a kdyby… zkrátka je to moje chyba, je-li tam vůbec chyba. Ale nelituji toho.
— Ne? To je jedno. Sledoval jsem to vše a… ujišťuji vás – budete toho litovat.
— Myslíte?
— Budete toho litovat.
Lituji toho.
Vracím se připravit různé věci na cestu – v takovém rozpoložení, že pro toho muže bych dala vše – dala bych svět i jmění i celý svět; a na jedno slovo bych šla na kraj světa bosá, v košili… To je jistě kvůli nemožnosti…
Krásný večer v Opeře. Máme mezisloupí markýze de Casa-Riera. To je originál – starý, hluchý, slepý, milionář, předplatitel všech divadel, a chce zvát jen hezké a elegantní ženy. Jsem oblečena jako na posledním plese – jsem bledší než onoho večera, stejně hezká, ale méně omamná. Paní Gaviniová, Dina a já. Páni Gavini, de Rossi, generál Nicolaï, synovec Gavini, Filippini, Multedo, markýz Casa-Riera, jeho společník a pak Francia syn. Franciové mají krásnou vilu v Nice a hojně přijímají. Tento nám byl představen v Paříži – v Nice jsme se vídali každý den.
Multedo se hodně zdržoval za mým křeslem; myslel si, že mě svým dechem objímá; ale ten dech působil jen jako lehký chlad na krku. Je snad ten člověk jako vinný sklep?
Pořád zpívá tu samou píseň… Konečně tři hodiny mě trýznil, abych mu řekla, co mu chybí, aby se mi líbil; vždyť, říká, vidím, že se mnou hovoříte ochotněji než s ostatními – ale to nestačí! Věříte mi, že jsem schopen stát se géniem? Proslavit své jméno, učinit je nesmrtelným?
— Zavražděte někoho.
— Ne! Mluvím vážně… prosím vás, řekněte, co mi chybí?
— Černé vlasy.
Myslela jsem na něco jiného.
— Ó ne, prosím vás – odpovězte mi. Pokládáte mě za schopného stát se velkým mužem, nesmrtelnit se – koneckonců?…
— Vidím jen vraždu.
— Ó, jak je hrozné pořád se posmívat… nikdy tedy od vás nedostanu vážné slovo?
— Nu ano – to vám chybí! řekla jsem znuděně.
— Stát se velkým mužem. Věděl jsem to!
— Amen.
Požádal mě, abych mu psala. Ó, ta krásná Růže…
Bavila jsem se, protože mě obdivovali…
Dala bych celý ten večer, abych zahlédla Nebožtíka…
Po představení chtěli páni vzít nás na zmrzlinu, ale Gavini nechtěl pod záminkou, že jsme mladá děvčata. Paní Gaviniová by bývala ráda.
Při večeři doma jsem měla chvíli chuť zemřít v náručí Nebožtíka. Jaká podivná věc je lidská přirozenost – kdybych se dověděla, že to lze zařídit, nebylo by na světě nic, co bych neudělala nebo nedala za to. Kdyby mi nabídli vzít si nejbohatšího muže světa, prohnala bych ho pro toho druhého. Odmítla bych krále? Nevím.
— Vždy jsem ti opakovala, říká mi Dina, že je to jen člověk – nikdy jsi tomu věřit nechtěla…
Byl dokonce ze všeho, co je nejlidštější… a citlivý na peníze a na ostatní.
Je pravda – krutě jsem se zmýlila… a přesto bych ho chtěla… věda, že mě nebere z lásky. Čtěte stranu 289, kniha 80.
Tam jsem promarnila svůj život. Kdyby se to bylo stalo, bylo by to příliš krásné.