Neděle, 30. června 1878

Byla jsem u Gaviniových, kde byla ta kanovnice z minule.
Potom jsem měla hodinu harfy a bavila se smíchem nad starým dobrým profesorem. Potom jsem pila čaj a jedla maliny. V takových vedrech se nedá jíst nic jiného.
Multedo nás měl doprovázet na koncert do Orangerie, kde zpívají moskevské Cikánky – ale prší, zůstáváme doma; rozvinuji veškeré své půvaby, prozpěvuji si s kytarou, vzdychám starými něžnostmi s harfou, pózuji, hovořím, tropím si žerty, říkám dojemné věci… Konečně mladý muž – ten skvělý Multedo, ta Růže, neboť Multedo je Růže, maminka tomu nevěří, ale ujišťuji vás – Růže odchází trochu uklidněna.
[Škrtnuto: Soudili jsme Nebožtíka. Růže řekla o Nebožtíkovi, o němž jsme mluvili, dost spravedlivé věci. Je pravda, že nebožtík Cassagnac je polemik a pamfletista nejpozoruhodnějšího druhu. Řečník již vynikající, avšak silný především svými vpadáváními do řeči, která ho dělají nejznamenitějším mužem [zbytek chybí]]
Přirozeně se mluvilo o Nebožtíkovi a Růže řekla, že paní Gaviniová si myslela, že mám slabost… ale že ji rychle uklidnila.
— A proč to, pane, proč bych nemohla být pominutá do Paula de Cassagnac?
— Protože vy nemůžete milovat nikoho jiného než sebe.
— Špatný důvod. Cassagnac není kdekdo – je to slavný člověk…
— Promiňte – je znám, ale není slavný… Pan Thiers byl slavný člověk.
— Promiňte – byl to velký muž.
— Co vytvořil, aby byl velkým mužem? Při veškeré vaší duchaplnosti mi to nedokážete říct. Pan Haussmann je velký muž, pan Rouher – oni něco vytvořili!
— Tedy architekti Trocadera by byli také velkými muži.
Na to Multedo hodnotí nebožtíka Cassagnace. Jako novinář je polemik a pamfletista nejpozoruhodnějšího druhu. Jako společenský člověk… není to společenský člověk…
— Proč? Pokládám ho za velmi dobře vychovaného, dokonale vzdělaného; duch ze vzácných; dokonalý takt. Pokud jde o jisté volnosti, jisté věci jemu vlastní… Pane Bože, myslím, že mu to je docela dovoleno…
— Ale podívejte se na něj… ostatně…
— Ó, pane – prosím, nepřerušujte se. Lze o něm říci vše, aniž by to bylo pomluvou – patří veřejnosti. Říkali jste?
— Že není vznešený… podívejte se na jeho způsoby, jeho krk, jeho obličej…
— Ach, opravdu? Ale je to velké štěstí, že se nepodobá vznešeným pánům. Ale tohle je hloupost. [Škrtnuto: co říkáte o něm jako řečníkovi?]
— Nuže, řekněte – ruku na srdce: vzala byste si toho muže?
— Ale ano.
— Ó, tentokrát mi odpusťte – ale to není pravda.
— Ujišťuji vás.
— A já vám přísahám, že ne – a přísahám vám, že… lžete!
Muži nikdy nevěří, když se jim říká pravda.
— Ale řekněte, pane – a jako řečník, co o něm říká vaše strana? Kdo je vaším heroldem, kdo nese slovo, kdo vás hájí?
— Jistě – jako bonapartista nelze popřít… jako řečník má velkou hodnotu… jenže není tím, za koho ho mnozí považují. Cassagnac není ten smělec, ten větroplacha, za nějž ho mají. Ten člověk za celý svůj život nikdy nevzkypěl. Vše je výpočet. Je to role, kterou si uložil a hraje ji opravdu nadřazeným způsobem. Co má v nejvyšší míře a co je třeba obdivovat, je obdivuhodná chladnokrevnost, jež se nikdy nezapřela. Pokud jde o odvahu…
— Ano – pokud jde o odvahu…
— Nuže – nelze to zcela popřít. Měl sedmnáct soubojů a přihodilo se mu čelit lidem, kteří stříleli lépe než on. Přesto je stejně obratný jako odvážný – obratný a hluboce jižanský. Tak se mu stalo, že se z věci vymanil zcela obdivuhodně s Clemenceauem a jedním dalším. Bít se s nimi znamenalo jít vstříc jisté smrti; a kdyby byl tím Smělcem z legendy, neuvažoval by – ale řekl si: jsem známý chlapec, mám před sebou krásnou cestu, ženy mi… přejí… Nu holt se nepral – a co je obdivuhodné, to mu dal za pravdu celý svět! Ale já ho v tomto kárám – za urážkou musí vždy být hruď připravena.
Urážel a nechtěl se bít – ale opakuji, zařídil to tak, aby ho schválil skoro celý svět.
— To dokazuje, že není tím smělcem a větroprachem, za nějž ho vydávají – ale je snad méně hodnotný? A nebyl by upřímně řečeno… hloupý, kdyby se dvakrát nerozmyslel před tím, než by se nechal zlikvidovat blbcem, jenž by tak prokázal jeho nepřátelům tučnou službu? Není blázen – ne; ale vy sám, jenž jste k němu přinejmenším spravedliví, jste uznal, že je odvážný.
— To ano.
Nu! Je teď politikem? Záleží na úhlu pohledu. Ale věřím, že vážný nebo šaškovský, dobrý nebo špatný – je jím. Je státníkem? Ještě ne – ale má vše, čeho je k tomu třeba. A stane se jím. Člověk takové inteligence nemůže jednat jinak. V tuto chvíli vstoupil do své druhé metody. První mu otevřela skvělou cestu; ale byl-li by v ní zůstal déle, byl by jen výtržníkem. Zatímco vstupujíc nyní do vážného života, vnese do něj zábavnost toho druhého a vtiskne mu tak zvláštní ráz. Co záleží na vzhledu slečny Acardové? Její věno mu zajišťuje nezbytný klid k dobrému zakotvení a k práci.
— A věřím, že bude hodně pracovat, naučí se vše, co neví, a stane se skutečným státníkem.
— O tom nepochybuji; to jeho nepřátelům způsobuje živé obavy.
[Škrtnuto: Vévoda padovský a pan Rouher mě shledali] půvabnou.
Mohl se oženit s libovolnou bohatou uhlířkou – ale to by příliš vypadalo jako prodej. Tento sňatek je mimořádně obratný, není-li výsledkem vulgárních úvah; Acardovi jsou málo známi, jsou dost čestní. V krajním případě je to skoro nezištný svazek – natolik je banální, common-place.
Popaul věděl o mém triumfu u Rouhra – a chystal se k nám vrátit i s Gavinim, když se to dověděl; to ho přimělo zmizet – kvůli paní de la Valette. Sňatek byl již rozhodnut.
Multedo říká, že můj charakter je jako Popaulův a že proto ho obdivuji.
Jdeme se procházet podívat se na přípravy na dnešní večer. Bude to něco nádherného. Republika metá prach do očí. Nic podobného nikdy nebylo. Teta říká, že všichni v Nice říkají (odkud se dnes večer vrací s Étiennem), že paní Acardová je milenkou Antonelliho, který jí při propuštění dal milion a ona se vrátila domů do Francie s malou dívkou. Že ta dáma si našla barona Acarda a malou legitimizovali (??). Teta je zdrcena – já také ostatně. Mluvilo se o tom tolik, že jsem to zpočátku nepocítila… ale pomalu se to vrací… zvláště ten výraz tety, jako by říkal: vše je ztraceno, vše je skončeno, na celém světě není nic. Vskutku není nic… možná bude, ale prozatím je to zdrcující troska, smutnající poušť – je to led, sníh, chlad, lhostejnost ke všemu. Přesto jsem velmi veselá. Vyčítám si, že jsem tu věc brala příliš zlehka – ale věděla jsem?!
To můj mnišský kostým mi přináší smůlu. Ten večer, kdy jsem ho oblékla pro Nebožtíka, hodně jsem váhala, pak jsem se donutila ho obléct. Dovoluji-li si všechny tyhle pověry, říkala jsem si, nikdy to neskončí. Oblékla jsem ho – a Cassagnac byl ztracen.
Slavnost je nádherná – illuminace taková, že i nejzuřivější bonapartisté říkají, že nic podobného nikdy neviděli.

Poznámky

Pozn. překl.: Marie píše anglicky: common-place (všední, banální).