❦
Neděle, 30. června 1878
Dimanche, 30 juin 1878
Jdeme se projít a podívat se na přípravy na dnešní večer. Bude to něco nádherného. Republika metá prach do očí. Nic takového tu ještě nebylo. Teta říká, že v Nice (odkud se dnes večer vrací s Étiennem) všichni tvrdí, že paní Acardová je milenkou Antonelliho, který jí dal milion, když ji posílal zpátky do vlasti do Francie, opatřenou holčičkou. Že ta dáma si našla barona Acarda a malou legitimovali (??). Teta je zdrcena – ostatně já také. Mluvilo se o tom tolik, že jsem to zpočátku nepocítila… ale pomalu se to vrací… zvláště tetin výraz, který jako by říkal: „Vše je ztraceno, vše je u konce, na celém světě není nic.“ Vskutku není nic… možná bude, ale prozatím je to zdrcující troska, bezútěšná poušť – je to led, sníh, chlad, lhostejnost ke všemu. Přesto jsem velmi veselá. Vyčítám si, že jsem tu věc brala příliš zlehka – ale copak jsem to věděla?!
Nous allons nous promener pour voir les préparatifs pour ce soir. Ce sera quelque chose de splendide. La république jette de la poussière aux yeux. On n’a jamais rien vu de pareil. Ma tante dit que tout le monde dit à Nice (d’où elle revient ce soir avec Étienne) que Mme Acard est une maîtresse d’Antonelli qui lui a donné un million en la renvoyant dans son pays en France, pourvue d’une petite fille. Que la dame a trouvé un baron Acard et qu’on a légitimé (??) la petite. Ma tante est consternée, moi aussi d’ailleurs. On en a tant parlé que du premier coup je ne l’ai pas senti... mais ça revient peu à peu... surtout cet air de ma tante qui semble dire que tout est perdu, tout est fini, qu’il n’y a plus rien dans le monde entier. En effet il n’y a plus rien... il y aura peut-être mais pour l’heure c’est une ruine navrante, un désert désolant, c’est la glace, la neige, le froid, l’indifférence à tout. Néanmoins je suis très gaie. Je me reproche d’avoir traité la chose trop légèrement mais est-ce que je savais ?!
To můj mnišský kostým mi přinášel smůlu. Toho večera, kdy jsem si ho kvůli Nebožtíkovi oblékla, jsem dlouho váhala, pak jsem se přinutila. Dovoluji-li si všechny tyhle pověry, říkala jsem si, nikdy to neskončí. Oblékla jsem ho – a Cassagnac byl ztracen.
C’est mon costume de moine qui me portait malheur. Le soir où je l’ai mis pour le Défunt j’ai beaucoup hésité puis je me suis forcée à le mettre. Si je me permets toutes ces superstitions, me disais-je, ça n’en finira plus. Je l’ai mis et Cassagnac a été perdu.
Slavnost je nádherná – iluminace taková, že i nejzuřivější bonapartisté říkají, že nic podobného nikdy neviděli.
La fête est superbe, l’illumination telle que les bonapartistes les plus enragés disent qu’ils n’ont jamais rien vu de pareil.