Sobota, 29. června 1878

Poslala jsem tento dopis:
Z novin se dozvídáme o největší a doufáme, že nejšťastnější události vašeho života. Jiní, právem rozhněvaní touto…. nedbalostí, by se pomstili pohrdáním. Já si dávám tu práci, abych vám sdělila, že jste projevil přinejmenším nedostatek inteligence, když jste nedokázal rozeznat lidi kolem sebe, jež posuzujete zajisté podle sebe – vy, jenž jste špatný přítel, falešný bratr, z čehož jsme hluboce sklíčeny, především já, jež jsem vás brala vážně a prokazovala vám čest pokládat se za vaši sestru.
Marie Bachkirtseff
To je přinejmenším drzé.
Můj bratr, jeho sestra! Všichni trochu rozumní lidé, kteří nás vídali – de Daillens například říká, že přestal přicházet od té doby, co jsem se definitivně pasovala na sestru; přicházel jen proto.
Ohavně jsem se zmýlila… pole dohadů je otevřeno. Kdo ví – možná mě miloval? (Jistě víc než Julii Acardovou, mladou a půvabnou Alsasanku atd.) – ale muž jako nebožtík Cassagnac, jenž mi byl hodně podobný; a jakmile mi byl podobný, chápete, že takový muž by raději… udělal něco jiného, než se pustit do boje s protivníkem mého ražení, neboť jsem navenek stejně posměšná jako uvnitř vážná, a působím hrozivě, zatímco… zkrátka jsem hrála roli, která mi uškodila.
Smutně jsem se zmýlila… a víte – kdybych si byla jistá, naprosto jistá, že jsem se zmýlila… byla bych velmi nešťastná.
Dopis adresuji redakci „Le Pays“, protože si myslím, že na rue de Boulogne by ho Nebožtík nedostal – on a jeho žena se zajisté přestěhovali…
Robert-Fleury byl znovu velmi spokojen.
Byla jsem u Gaviniových, kde byla ta kanovnice z minule.
Potom jsem měla hodinu harfy a bavila jsem se tím, že jsem se smála tomu starému dobrákovi profesorovi. Potom jsem pila čaj a jedla maliny. V takových vedrech se nedá jíst nic jiného.
Multedo nás měl doprovázet na koncert do Orangerie, kde zpívají moskevské Cikánky – ale prší, zůstáváme doma; rozvinuji veškeré své půvaby, prozpěvuji si s kytarou, vzdychám starými něžnostmi s harfou, pózuji, hovořím, tropím si žerty, říkám dojemné věci… Zkrátka ten mladý muž – ten skvělý Multedo, ta Růže, neboť Multedo je Růže, máma tomu nevěří, ale ujišťuji vás – Růže odchází trochu uklidněna.
škrtnutoSoudili jsme Nebožtíka. Růže řekla o Nebožtíkovi, o němž jsme mluvili, dost spravedlivé věci. Je pravda, že nebožtík Cassagnac je polemik a pamfletista nejpozoruhodnějšího druhu. Řečník již vynikající, avšak silný především svými vstupy do řeči, které z něho dělají muže nej… [zbytek chybí]
Přirozeně se mluvilo o Nebožtíkovi a Růže řekla, že paní Gaviniová si myslela, že mám slabost… ale že ji rychle uklidnil.
„A proč to, pane, proč bych nemohla být blázen do Paula de Cassagnaca?“
„Protože vy nemůžete milovat nikoho jiného než sebe.“
„Špatný důvod. Cassagnac není kdekdo – je to slavný člověk…“
„Promiňte – je znám, ale není slavný… Pan Thiers byl slavný člověk.“
„Promiňte – byl to velký muž.“
„Co vytvořil, aby byl velkým mužem? Při veškeré vaší duchaplnosti mi to nedokážete říct. Pan Haussmann je velký muž, pan Rouher – oni něco vytvořili!…“
„V tom případě by i páni architekti Trocadera byli velkými muži.“
Na to Multedo hodnotí nebožtíka Cassagnaca. Jako novinář je polemik a pamfletista nejpozoruhodnějšího druhu. Jako společenský člověk… není to společenský člověk…
„Proč? Pokládám ho za velmi dobře vychovaného, dokonale vzdělaného; duch z nejvzácnějších; dokonalý takt. Pokud jde o jisté volnosti, jisté věci jemu vlastní… Pane Bože, myslím, že je mu to docela dovoleno…“
„Ale podívejte se na něj… ostatně…“
„Ó, pane – prosím, nepřerušujte se. Lze o něm říci vše, aniž by to bylo pomluvou – patří veřejnosti. Říkal jste?“
„Že není vznešený… podívejte se na jeho postavu, jeho krk, jeho obličej…“
„Ach, opravdu? Ale je to velké štěstí, že se nepodobá vznešeným pánům. Ale tohle je hloupost. co říkáte o něm jako řečníkovi?“
„Nuže, řekněte – ruku na srdce: vzala byste si toho muže?“
„Ale ano.“
„Ó, tentokrát mi odpusťte – ale to není pravda.“
„Ujišťuji vás.“
„A já vám přísahám, že ne – a přísahám vám, že… lžete!“
Muži nikdy nevěří, když se jim říká pravda.
„Ale řekněte, pane – a jako řečník, co o něm říká vaše strana? Kdo je vaším heroldem, kdo za vás mluví, kdo vás hájí?“
„Jistě – jako bonapartista nelze popřít… jako řečník má velkou hodnotu… jenže není tím, za koho ho mnozí považují. Cassagnac není ten smělec, ten větroplach, za nějž ho mají. Ten člověk za celý svůj život nikdy nevzkypěl. Vše je výpočet. Je to role, kterou si uložil a hraje ji opravdu vynikajícím způsobem. V nejvyšší míře má – a to je třeba obdivovat – obdivuhodnou chladnokrevnost, která ho nikdy nezradila. Pokud jde o odvahu…“
„Ano – pokud jde o odvahu…“
„Nuže – nelze to zcela popřít. Měl sedmnáct soubojů a přihodilo se mu čelit lidem, kteří stříleli lépe než on. Přesto je stejně obratný jako odvážný – obratný a hluboce jižanský. Tak se mu podařilo zcela obdivuhodně vyváznout z aféry s Clemenceauem a ještě s jedním. Bít se s nimi znamenalo jít vstříc jisté smrti; a kdyby byl tím Smělcem z legendy, neuvažoval by – ale řekl si: ‚Jsem známý mládenec, mám před sebou krásnou cestu, ženy mi… přejí…‘ Nu, namouduši se nebil – a co je na tom obdivuhodné, všichni mu dali za pravdu! Ale já ho v tom kárám, protože kdo uráží, musí být vždycky ochoten nastavit hruď.“
Urážel a nechtěl se bít – ale opakuji, zařídil to tak, že mu skoro všichni dali za pravdu.
„To dokazuje, že není tím smělcem a větroplachem, za nějž ho vydávají – ale je snad méně hodnotný? A nebyl by upřímně řečeno… hloupý, kdyby se dvakrát nerozmyslel před tím, než by se nechal zlikvidovat blbcem, jenž by tak prokázal jeho nepřátelům znamenitou službu? Není blázen – ne; ale vy sám, jenž jste k němu sotva spravedlivý, jste uznal, že je odvážný.“
„To ano.“
Nu! Je teď politikem? Záleží na úhlu pohledu. Ale věřím, že vážný nebo šaškovský, dobrý nebo špatný – je jím. Je státníkem? Ještě ne – ale má vše, čeho je k tomu třeba. A stane se jím. Člověk takové inteligence nemůže jednat jinak. V tuto chvíli vstoupil do své druhé fáze. První mu otevřela skvělou cestu; ale kdyby v ní byl zůstal déle, byl by jen výtržníkem. Kdežto vstoupí-li do vážného života už nyní, vnese do něj zábavnost té první a vtiskne mu tak zvláštní ráz. Co záleží na vzhledu slečny Acardové? Její věno mu zajišťuje nezbytný klid k dobrému zakotvení a k práci.
„A věřím, že bude hodně pracovat, naučí se vše, co neví, a stane se skutečným státníkem.“
„O tom nepochybuji; to jeho nepřátelům způsobuje živé obavy.“
Vévoda padovský a pan Rouher mě shledali půvabnou.
Mohl se oženit s nějakou hodně bohatou uhlířkou – ale to by příliš vypadalo jako prodej. Tento sňatek je mimořádně obratný, není-li výsledkem vulgárních úvah; Acardovy málokdo zná, jsou docela ctihodní. V krajním případě je to skoro nezištný svazek – natolik je banální, všední.
Popaul věděl o mém triumfu u Rouhera – a chystal se k nám vrátit i s Gavinim, když se to dověděl; to ho přimělo zmizet – kvůli paní de la Valette. Sňatek byl již rozhodnut.
Multedo říká, že mám stejnou povahu jako Popaul, a proto ho obdivuji.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „common-place“. ↩