Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pátek, 28. června 1878

Včera byl v kapli Passionistů na avenue Reine-Hortense uzavřen sňatek pana Paula de Cassagnac se slečnou Julií Acardovou. Svědky pana Paula de Cassagnac byli pan de Beaupin, bývalý prefekt, a pan de Loquessie, poslanec za Tarn-et-Garonne. Svědky slečny Acardové byli pan Couvelet, bývalý důstojník, a pan Clément Laurier, poslanec za Indre. Pan Paul de Cassagnac si nevzal Italku, jak se nepřesně uvádělo, nýbrž mladou a půvabnou Alsasanku, dceru hraběte a hraběnky Stefana Acardových, ženu vynikajícího ducha, která k přednosti krásy připojuje neméně ceněnou přednost jmění. Z důvodu nedávného hlubokého smutku byly přizvány pouze obě rodiny a sňatek proběhl za nejjednodušších podmínek.
Novomanželům udělil svatební požehnání pan abbé Lamarche, farář Sainte-Marie des Batignolles, za přítomnosti pana faráře Saint-Philippe du Roule, do jehož jurisdikce mladá nevěsta náležela; tento chtěl být přítomen sňatku, aby panu Paulu de Cassagnacovi adresoval vznešená a dojatá blahopřejná a povzbudivá slova. Vzpomínky na vojenské bratrství pojily pana abbé Lamarche s panem Paulem de Cassagnacem. Poté, co se zúčastnil krymského tažení jako vojenský kaplan, byl farář Sainte-Marie des Batignolles vyznamenán na bojišti u Gravelotte, kde dobrovolně ošetřoval francouzské vojáky. Vzdal se do zajetí, aby se od nich neodloučil, doprovázel je do pevností, kde byli internováni, a obdivuhodnou péčí a nevyčerpatelnou oddaností zachránil a utěšil stovky z nich v temných a nezdravých kasematech severního Německa. Pan Paul de Cassagnac byl jedním z vězňů, které vytrhl z bídného a morálně zdrcujícího zajetí, a důstojný kněz byl zajisté včera při požehnání sňatku svého přítele dojatější než pod deštěm granátů v bitvách svedených u Met.
Nu tedy! Je to jako smrt ubohého Walitského – smrt ubohého Cassagnaca si jen těžko uvědomím. Předně Acardovi nejsou hrabata, ale baroni. Stalo se. Je konec. Docela konec. To mi připadá naprosto nesmyslné. Ubohý Cassagnac. A pouhých čtyři sta tisíc věna! Dvojnásobek po smrti rodičů. Říká se, že to je hodně. Julian říká, že to je to nezbytné, je to klid; co přijde navíc, je zisk, zatímco bez těch dvaceti tisíc ročního příjmu byl vystaven všem náhodám s dluhy po krk. A konec konců, v tísni se nejcennější kusy nábytku prodávaly za babku. Ano – stolek z palisandru prodaný jako mahagonový noční stolek. Říkejte si, co chcete – věřím, že Cassagnac stojí víc než dvacet tisíc, ba čtyřicet tisíc ročního příjmu.
Dojímají mě tato slova z „Figara". Nikdy mě taková slova nedojala, ty kněžské řeči… a pak ten obřad vypadal tak prostě, tak důstojně, tak jinak než hlučné ovace u Saint-Augustin. Je to čin velké politiky, takto oddělit své dva životy. Cassagnac má tak dobré srdce – jistě se do svatosti obřadu dokonale vžil. Bude zbožňovat svou ženu, i když nemiloval svou snoubenku. Konec konců ho musí bavit mít co do činění s pannou, jak se patří. Všechny ty zcela přirozené ostýchavosti shledá roztomilými a řekne jí: „jste anděl!" – s těmi intonacemi nekonečné a půvabné něhy, jež ovládá tak obdivuhodně. Jsem trochu žárlivá. Obávám se také jeho úspěchů. Zajisté, říká pan de Daillens, když jde člověk po boku toho muže, vypadá to, jako by šel s ohňostrojem nebo s benátskými lampiony. Nejpozoruhodnější je, že všechny ženy jsou z něj pominuté. Ráda bych rozeslala následující parte: „Dobročinné duše vám oznamují smutný a nečekaný konec pana Paula de Cassagnac, zachváceného zlou suchou a černou horečkou, jež mu skočila na krk, v jejímž důsledku upadl do společného hrobu vyřazených, odkud ho nelze vytáhnout; proto nebudou ani žádné pohřební obřady." Modlete se za něj! Tolik to potřebuje. [Škrtnuto: Tady je má hloupost,] mám chuť mu napsat svým vlastním jménem, přirozeně – myslím, že to udělá dobrý dojem.
Bůh ví, co člověka někdy napadne… Nyní si chci vybudovat postavení v Paříži, všude – podnícena touhou po… nevím přesně čem, ale která se týká Cassagnaca. Mouzay s dcerou večeří a já jim vypravuji, jak se slečna Acardová stala paní Paulou de Cassagnac, ale pan Paul de Cassagnac se stal panem Julií Acardovou; a že po svém prvním šestinedělí bude velmi bledý a hubený a ženy ho budou zbožňovat víc než kdy dřív. Po tomto sňatku… manželka bude držet stráž, jen ať ubohý člověk teď neumře. Mám v úmyslu – a co hůře, přesvědčení – setkat se s ním znovu. Musí mě docenit, musí mi vzdát spravedlnost, musí mě poznat takovou, jaká jsem v těch dvou dopisech, jakou jsem ve skutečnosti.
Paní Gaviniová mě zve do Opery. Multedo byl zde včera i dnes – tu krásnou růži v kalhotách jsem neviděla. Myslím vše dobré, co říkám o nebožtíku Cassagnacovi, a zdá se mi, že je nemožné najít jiného podobného – a že mé sympatie, můj vkus, má inteligence se vážou na tohoto muže. Zdá se mi, že jsem k němu připoutána a že to bude narůstat; nerada bych nic říkala – tolika svými minulými žertíky jsem se pošpinila, že se bojím, aby si lidé nemysleli, že je to zase nějaká milostná hloupost… a stydím se, že [ne]říkám nic. Nechci nic tvrdit, abych se znovu nemusela omlouvat. Uvidíme to časem – ale musím říct, co je nyní. Zdá se mi, že jen on je schopen mě pochopit. Ale on je mrtev. A nyní je zajisté se svou ženou. Paul de Cassagnac je ženat. To mi nebrání soustředit na něj všechny své něžné myšlenky, [Škrtnuto: to ho bude provázet po celou jeho existenci, s dalším zájmem navíc] a přiznat si to, co jsem si z pověry neodvažovala přiznat, dokud byl naživu. To jest, že jsem k němu proti své vůli trochu přilnula a že jsem se k němu morálně přitulila a opírám se o jeho širokou hruď – jako při poslední návštěvě na rue de Boulogne. Lituji, že jsem to napsala – mohu si změnit názor, mýlit se, což by bylo znesvěcením. Ale opakuji: není to vrtoch – spíš Idea, přes níž přešly a snad ještě přejdou mnohé věci, zatímco ona bude stále růst. [Napříč stránkou: Stokrát jsem se zdržela, abych vám tyto hlouposti neříkala – lituji jich hned, jakmile je napíšu. Jsou to, opakuji vám, fantazie, jež pero zatěžkává a zohavuje.] Nejsem příliš rozzuřena – čekala jsem to již tři měsíce a zvykla jsem si; neuronila jsem ani jedinou slzu, ani hněvem. Lituji, že jsem vyprávěla tyto hlouposti; myslím konec konců, že jsem potřebovala složit na něčí hlavu onen objem náklonnosti, jenž mi byl svěřen nebem. Obchod je uzavřen, již nemám starost. Jakou hloupost říkám! Ne, vážně – nikdy se nedozvíte, jakého zbožňování bych byla schopna. Chtěla bych být zdvojená, aby se mé druhé já klanělo tomu prvnímu, protože to první má čest klečet před ním. Staří se mýlí, zobrazujíce Lásku tak, jak ji zobrazili – Láska je žena, která miluje. Lidé s nízkými city. Přesto jsem zakázala lehkovážně nakládat s vážnými věcmi Lásky. Toto slovo by se mělo psát jen v krajních případech, v definitivních okolnostech – a znovu si z něj tropím žerty, abych mluvila o věcech, jež mohou být konec konců vážné, navzdory tomu, jak by to bylo bizarní. Četla jsem mravoličné romány z Paříže, kde se nalézají věci dost mimořádné – u Balzaca samého… a tehdy člověku vytanou nápady rozehrát intriku… Pane Bože – jen ať si nemyslíte, že jsem zcela vulgárně zamilována do nebožtíka Cassagnaca. Nemyslíte si to. Bylo by to hloupé a dokonce nechutné. Mám k němu velkou náklonnost; obávám se a doufám, že to bude narůstat a že ho jednoho dne budu milovat… Neboť, abych vám řekla upřímně – nerada bych milovala jiného, on by to nezasluhoval… kdo ví… hledejme mezi slavnými, nalezněme velkého muže… nikdy to nebude ono… Zde je rytíř, [Začerněné slovo: Matamor,] Don Juan s dobrým srdcem – a vše je zpoetizováno, zkrášleno, povýšeno, zvelebeno tím slovem: politik. A vše to spadlo do vědra manželství! Což by člověk omluvil jen ve svůj vlastní prospěch. Ale on patří jiné ženě… bah! Podaří-li se mi ho milovat, oddělím ho od ní – vezmu si ho pro sebe. Ale pro tuto chvíli jde o něco jiného – zvláště chci-li opravdu dojít k těm cílům dost šíleným a špatným. Je třeba být slavná, abych mu způsobila lítost; je třeba se vdát atd. atd. Ostatně to nic nemění na mých plánech – miluji-li nebo nemiluji-li nikoho, budu jednat stejně.
Konečně, tato starost již neexistuje. Je ženatý, je konec. Jeho úspěchy mě budou pohánět tak, jako mě pohánějí kresby Breslau. Není třeba nic tvrdit – vyprávějme, co se děje; to není román, kde se zdůrazňují jisté věci, protože se ví, jak to dopadne. Fuj! Ten chlapec se neměl ženit. Buď miluje, nebo byl opletán, nebo není tím, za koho jsem ho pokládala. Byl by tisíckrát zajímavější sám.