Čtvrtek, 27. června 1878

CZEN UK FR

Jsem velice rozhněvána na paní maminku, která je rozhodně velmi neobratná a nepříjemná a přináší mi smůlu. Myslí, že jsem jako po té historce s Lardereiem! Což je ta nejhroznější urážka. Snadno si představíte, do jaké míry mě to pobouří a rozzuří. Protože jsem jednou byla tak hloupá a vše jí prozradila, chce se násilím vetřít do mých tajemství. Myslí, že je to zvyk a že každý rok musím plakat pro někoho. Jistě chápete, jak se mi z toho dělá zle! Vy víte, co jsem si myslela o Audiffretovi – malém venkovanu, z něhož jsem chtěla udělat mučedníka a který si toho všimnuv nemeškal a vzal do zaječích; o Antonellim – malém šibalovi, kterého jsem si chtěla ponechat pro případ, že by se kardinál Antonelli stal papežem; a konečně o Lardereim, kvůli němuž jsem si popletla hlavu… nemohla jsem se dočkat, až použiji všechny ty fráze, které mají dívky v hlavě, nemohla jsem se dočkat, až napíšu: miluji ho, a přesvědčím se, že to je konečně ono. Larderei, pro něhož v tuto chvíli chovám nejmenší možnou úctu. Díky Bohu, nic podobného zde není; nemohouc vymazat minulost, potlačila jsem ji. Narodila jsem se od té doby, co jsem v Paříži, která je mou zemí; a až se tam dost napracuji, dost naprotloukám,¹ dost natrpím, snad si vydobudu ráj – odjedu do Říma.

Je suis très en colère après Madame ma mère qui décidément est très maladroite et désagréable et me porte malheur. Elle croit que je suis comme après l'histoire de Larderei ! Ce qui est la plus affreuse insulte. Vous vous figurez facilement jusqu'à quel point cela me révolte et m'enrage. Parce que une fois j'ai eu la bêtise de lui tout raconter elle veut entrer de force dans mes secrets. Elle pense que c'est une habitude et que chaque année je dois pleurer quelqu'un. Vous pensez bien que cela m'écœure ! Vous qui savez ce que je pensais d'Audifffret, d'un petit paysan dont je voulais faire un martyr et qui s'en étant aperçu ne fut pas long à décamper, d'Antonelli un petit drôle que je voulais réserver dans le cas du cardinal Antonelli devenant Pape et enfin de Larderei pour lequel je m'étais montée la tête... j'avais hâte d'employer toutes ces phrases que les jeunes filles ont dans la tête, j'avais hâte d'écrire, je l'aime et de me persuader que c'était enfin ça. Larderei pour lequel je professe en ce moment l'estime la plus mince. Dieu merci il n'y a rien de pareil, ne pouvant effacer le passé je l'ai supprimé. Je suis née depuis que je suis à Paris qui est ma terre et quand j'y aurais assez travaillé, assez intrigué, assez souffert, j'aurais peut-être gagné le Paradis, j'irai à Rome.

Doufala jsem – nevím, zda jsem doufala, předpokládala jsem… ani to ne… abych vám pověděla pravdu, nikdy mě nenapadlo vzít si manžela slečny Acardové… spřádala jsem si romány, v nichž jsem ho viděla, jak mi nabízí ruku, jako ministra Napoleona IV. a hraběte de Cassagnac; nebo jsem se viděla vdanou za nějakého prince nebo milionáře a milující Cassagnaca – ale jakmile šlo o to udělat z něj mého milence, vždy princ zemřel; protože ani ve snu bych se nemohla pokořit do té míry a tak ponížit milovaného muže, natolik, abych ho viděla trpět tím, že jeho milovaná je také jiného, manžela. Vždyť milenec vždy ví, že se dělí – anebo by ho žena klamala, dávajíc mu věřit, že manžel večeří ve městě. Nevím. [Napříč stránkou: U mnoha věcí předstíráme, že jim věříme, a se svým svědomím se nějak vyrovnáme, myslím.] Představovala jsem si tedy, že maluji obraz nebo portrét Cassagnaca – a že se stávám slavnou, on se do mě zamiluje a já si ho vezmu. Teprve nedávno, docela nedávno, vystrašena a popichována slečnou Acardovou, vzdávala jsem se všeho (je-li vzdát se všeho sdílet život tohoto muže) a byla bych připravena odejít s Cassagnacem na jedno jeho slovo; přijímala jsem dokonce, přijala bych i dnes, myšlenku dát se jím vzít za ženu pro své peníze. Před chvílí ve snu jsem ho nechtěla ponížit do té míry, abych ho nutila dělit se o ženu; a zde ho ponižuji mnohem více… Ale co chcete – chtěla jsem ho, a pak se mi zdá, že bychom spolu byli bývali mohli udělat velkého muže… Vidím ho takového, jaký je nyní: ten magnetismus, ty duely. Milostná dobrodružství, čestná slova, úcta k ženám – vše korunováno tím ubohým sňatkem, jehož cenu jsem vyjádřila ve svých dvou dopisech. V tom krásném zlatém plášti jsou hrozné trhliny; avšak pečlivě se zkoumajíc věřím, že kdybych žila tolik jako on, musela bych dělat kompromisy a že konec konců bych neudělala nic příliš ohavného, kdybych dělala jen to, co on udělal. Ovšemže jisté věci urážejí mé jemné city – jsem překvapena, jak se můj Paul de Cassagnac snižuje na úroveň ostatních mužů; ale nebýt těch chyb, byl by snad méně zábavný, méně jižanský. A přece se nemohu ubránit úsměvu, když pomyslím, že jsem ho brala vážně. Říkala jsem hned od začátku: nesmírný žertéř nebo pěkný šprýmař – ale nevěřila jsem tomu ani trochu, vůbec. Ó, kdybych tomu byla věřila! Stalo by se jedno ze dvou věcí [Škrtnuto: anebo?] – buď by mi na něm nezáleželo, nebo bych ho držela. Dva stejně dobré výsledky. Vždyť i kdyby se láska nechala stranou (což by ostatně po všech těch zklamáních bylo nutné), zbylo by spojenectví z ctižádosti – a přísahám vám, že by to byl dobrý obchod. A je-li něco, co mě přivádí k zuřivosti, pak právě tohle. Láska [Začerněné slovo: banální,] vždy ji najdu, budu-li ji ještě chtít… vždyť abych ho milovala docela… po všech těch trhlinách by to bylo těžké. Ostatně láska nerozumuje; a miluje-li se skutečně, nehandrkuje se o pár malicherností… Ale co se pak miluje? [Napříč stránkou: Ale lze milovat, když není vidět dokonalého muže? Zdá se mi, že se miluje tehdy, když je dokonalý (podle naší představy), a že je dokonalý, když se miluje – což vychází nastejno. Ale co dělat, když se objeví to, co jsem objevila, zkrátka když se člověk zklame? Nu – prostě se nemiluje, to je celé.] Došla jsem až k tomu, ptát se sama sebe, zda bych chtěla uprchnout do malého koutu světa a žít tam s ním jako „Pavel a Virginie" – a zdálo se mi, že ano, jen by mě ovšem musel milovat. Jenže myslím, že bychom to nevydrželi a láska by to nevydržela. Kdyby to láska vydržet mohla, nebylo by třeba ničeho dalšího – vždyť vše, co bylo, jest a bude od počátku světa až do jeho konce, bylo a bude pro Lásku a skrze Lásku. Ale nikdy jsem nedošla až k tomu, ptát se, zda bych ho milovala i přes vše… ten okamžik ještě nepřišel; a pak v těchto věcech člověk ví jen na konci, neboť pravá Láska nikdy nepomíjí – a jak mohu vědět, zda za rok budu myslet stejně jako včera nebo dnes večer? To by nás zavedlo příliš daleko a uvrhlo by mě do obtížných úvah, nejsouc logická. Zdá se mi tedy, že to vědět lze, a je-li to pravá láska, musí to člověk cítit – sám neví jak, a přece nepochybně. Pamatuji si – myslela jsem na toho špinavce, na Antonelliho, pak jsem byla zamilována do malého Lardereie – ale vždy, vždy mi myšlenky utíkaly k Paříži jako k něčemu vyššímu, myslím k Paulu de Cassagnacovi, jako k absolutně nadřazené bytosti, které bych mohla podat ruku a která by sdílela, chápala, tušila všechny mé nejtajnější a nejvyšší city. To mě, a právem, přivádí k myšlence, že ani sňatek ani nic na světě na tom nic nezmění – že to není slaměný oheň na čtrnáct dní, ale dlouhá, dlouhá záležitost pevně a pomalu budovaná, je-li ovšem vůbec záležitostí. Myslím, že jsem to někde již říkala. Právě jsem to hledala ve všech svých sešitech; nachází se to na stranách 142–145, kniha 78. Doporučuji vám to přečíst znovu, zajímáte-li se o mé záležitosti. Ano, ale jelikož není tím, za koho jsem ho pokládala; jelikož není tím, co se mi líbilo; jelikož jedním slovem není sebou samým?? Nevystrojila jsem ho všemi půvaby, o nichž bych si přála, aby je měl – ale on se vydával za toho, kdo je má. Ostatně co vlastně udělal, aby takhle klesl? Oženil se rozumně a klidně s dívkou, která mu zajišťuje podporu kněžstva – což v politice není maličkost. Pouze podlehl naléhání svých. A pak nedodržel slovo ve věcech, kde vůbec o nic nešlo. Jeho chování k nám je podivné; vysvětluje se tak: miloval by mě, ale vida, že jsem necitlivá, divoká, chladná a že hledám jen velké jmění (bylo mu to řečeno a všichni mu to říkali, počínaje Blancem – protože jsem to říkala křížem krážem, nepomýšlejíc na neslýchanou škodu, kterou si působím), vida dále, že se pouštím do šílených dobrodružství s ním i v Opeře… zkrátka znáte mé chování, ale ne dost; nevíte, jakou pózu jsem na sebe brala, abych nebyla podezřívána z vyhlížení a lovu na manžela atd. – do jakých přehánění jsem upadla. Já jsem vždy zůstávala dobrým kamarádem, což způsobilo, že byl takový, jaký byl; a jestli jednou nebyl dost vážný… nu… jsem cizinka, Ruska, originální… [Škrtnuto: Tedy] Tuto dívku mu nabídli, přemlouvali ho, oplétali, pokoušeli, zpracovávali – přišly dluhy, volby, prosby rodičů. To je víc než dost. A konec konců – je člověk vinen tím, že trochu počítá? Pohleďme – sňatek, sňatek vážného muže, a on jím začíná být, není žert; a čím více dobrodružství muž zažil, tím více hledá ženu, která bude jiná než ty ostatní. Měla jsem tolik příležitostí… ale vytrvale jsem se jim vyhýbala… bála jsem se, aby si nemyslel, že na něj mám zálusk, a neodešel! Toho jsem se tak bála. Zdá se mi, že bych se raději nechala pokládat za kurtizánu než za dívku k vdávání! Žena vždy získá tím, zdá-li se ctnostnou. Je pózér; ale jsou-li skutečné přednosti, je to jen půvab navíc. Zkrátka – a je s ním konec, dočista. Kdybych byla přirozená, slušná (při vší své originalitě a při tom, čím jsem) – věci by šly jinak a on by se za to neprodal. Aby se hnal za stínem, musel by být šíleně zamilován – možná nebyl; ale kdybych se byla hodila k okolnostem, mohl by mě milovat, neboť by nalezl ženu a milenku v jedné osobě.

J'espérais, je ne sais si j'espérais, je supposais... non plus... à vous dire vrai je n'ai jamais eu l'idée d'épouser le mari de Mlle Acard... je faisais des romans dans lesquels je le voyais m'offrant sa main devenu ministre de Napoléon IV et *comte* de Cassagnac, ou bien je me voyais mariée â quelque prince ou millionnaire et aimant Cassagnac mais dès qu'il s'agissait d'en faire mon amant il arrivait que le prince mourait car même en rêve je ne pourrais m'avilir à ce point et humilier ainsi un homme aimé au point de le voir souffrant que sa bien-aimée soit aussi à un autre, au mari. Car l'amant sait toujours qu'il partage ou bien la femme le tromperait-elle en lui faisant accroire que le mari mange en ville. Je ne sais. [En travers: On fait semblant de croire bien des choses et on s'arrange avec sa conscience je crois.] Je m'imaginais ainsi que je faisais un tableau ou un portrait de Cassagnac et que devenue célèbre il devenait amoureux de moi et je l'épousais. Ce n'est que dernièrement, tout dernièrement qu'effrayée et taquinée par Mlle Acard je renonçais à tout (si c'est renoncer à tout que de partager la vie de cet homme) et serais prête à m'en aller avec Cassagnac sur un mot de lui, j'acceptais même, je l'accepterais encore, l'idée de me faire épouser par lui pour mon argent. Tout à l'heure en rêve je ne voulais pas l'avilir au point de lui faire partager une femme et ici je l'abaisse bien plus... Mais que voulez-vous j'en avais envie et puis il me semble qu'à nous deux nous aurions pu faire un grand homme... Je le vois tel qu'il est maintenant, le magnétisme, les duels. Les bonnes fortunes, les paroles d'honneur, le respect aux femmes, le tout couronné par ce misérable mariage que j'ai apprécié dans mes deux lettres. Il y a de terribles déchirures dans le beau manteau doré, mais en m'examinant attentivement je crois que si j'avais autant vécu que lui, je serais obligée de transiger et que après tout je ne ferais rien de trop vilain en ne faisant que ce qu'il a fait. Sans doute, certaines choses froissent mes sentiments délicats, je suis étonnée de voir mon Paul de Cassagnac se ravaler au commun des hommes, mais s'il n'y avait pas ces défauts il serait peut-être moins amusant, moins méridional. Pourtant je ne puis m'empêcher de sourire en pensant que je l'avais pris au sérieux. Je disais bien dès le commencement : immense blagueur ou fichu farceur, mais je ne le croyais pas du tout, du tout. Ah ! si je l'avais cru ! Il serait arrivé d'une des deux choses [Rayé: ou bien ?] Je n'y tiendrais pas ou bien je le tiendrais. Deux issues également bonnes. Car même en mettant l'amour de côté, (ce qu'il faudrait bien faire, avec toutes ces désillusions) il resterait une alliance d'ambition et je vous jure que ce serait une bonne affaire. Aussi s'il y a quelque chose qui me fait rager c'est cela. L'amour [Mot noirci: banal,] j'en retrouverai toujours, si j'en veux encore... car pour l'aimer tout à fait... après toutes ces brèches, ce serait difficile. Au fait, l'amour ne raisonne pas et si on aime vraiment on ne chicane pas sur quelques misères... Mais qu'est-ce qu'on aime, alors ? [En travers: Mais peut-on aimer quand on ne voit pas l'homme parfait ? Il me semble qu'on aime quand il est parfait ( à notre idée) et qu'il est parfait quand on aime, ce qui revient au même. Mais comment faire alors quand on découvre ce que j'ai découvert, bref quand on est désillusionné ? Eh ! c'est qu'on n'aime pas, c'est tout simple.] Je suis bien allée jusqu'à me demander si je voulais m'enfuir dans un petit coin de la terre et vivre là avec lui comme "Paul et Virginie," et il m'a semblé que ou/pourvu qu'il m'aimât, cela s'entend. Seulement je crois que nous n'y tiendrions pas et l'amour n'y tiendrait pas. Si l'amour pouvait y tenir il ne faudrait plus rien car tout ce qui a été fait, est fait et sera fait depuis le commencement du monde jusqu'à sa fin aura été pour et par l'Amour. Mais je ne suis jamais allée jusqu'à me demander si je l'aimerais malgré tout... le moment n'est pas encore venu et puis dans ces choses-là on ne sait qu'à la fin car l'Amour vrai ne passe jamais et comment puis-je savoir si dans un an je penserai de même que hier ou ce soir ? Ceci nous mènerait trop loin et m'engagerait dans des dissertations difficiles n'étant pas logique. Il me semble donc qu'on peut le savoir et quand c'est un amour vrai on doit le sentir, on ne sait soi-même comment et pourtant d'une façon indubitable. Je me rappelle je pensais à ce sale, à Antonelli, puis j'étais amoureuse du petit Larderei mais toujours, toujours ma pensée se reportait à Paris comme à quelque chose de plus élevé, je veux dire à Paul de Cassagnac, comme à un être absolument supérieur auquel je pouvais donner la main et qui partagerait, comprendrait, devinerait tous mes sentiments les plus secrets et les plus élevés. Ceci me fait penser, avec raison, que ni mariage ni rien au monde n'y feront rien, que ce n'est pas un feu de quinze jours, mais une longue, longue affaire solidement et lentement bâtie, si toutefois affaire il y a. Je crois l'avoir dit quelque part déjà. Je viens de le chercher dans tous mes cahiers, cela se retrouve à la page 142-145, livre 78. Je vous engage à le revoir si vous vous intéressez à mes affaires. Oui, mais puisqu'il n'est pas ce que je croyais, puisqu'il n'est pas ce qui me plaisait, puisqu'il n'est pas lui en un mot ?? Je ne l'avais pas paré de tous les charmes que je voudrais qu'il eût, mais il s'était fait passer pour les avoir. Au fait qu'a-t-il donc fait pour déchoir ainsi ? Il s'est marié, raisonnablement et tranquillement avec une fille qui lui assure l'appui des prêtres, ce qui n'est pas peu en politique. Il n'a fait que céder aux instances des siens. Et puis il a manqué de parole dans des choses où il n'y avait pas de quoi fouetter un chat. Sa conduite envers nous est bizarre; on l'explique ainsi. Il m'aurait aimée mais voyant que je suis insensible, folle, froide, et que je ne cherche qu'une grande fortune, (on le lui a dit et tout le monde le lui a dit à commencer par Blanc, parce que je l'ai dit à tort et à travers ne soupçonnant pas le tort inouï que je me faisais) voyant en outre que je m'engageais dans des aventures folles avec lui et à l'Opéra... bref vous savez ma conduite mais pas assez, vous ne savez ce que j'ai posé pour n'être pas soupçonnée de recherche, de chasse au mari etc., dans quelles exagérations je suis tombée. Moi je restais toujours bon camarade, ce qui fait qu'il a été ce qu'il a été et s'il a manqué une fois de sérieux... dame... je suis étrangère, russe, originale... [Rayé: Alors] On lui a proposé cette fille, on l'a bêché, entortillé, tenté, travaillé, sont venues les dettes, l'élection, les prières des parents. C'est plus qu'il n'en faut. Et après tout, est-on coupable pour calculer un peu ? Voyons, un mariage, le mariage d'un homme sérieux, et il commence à le devenir, n'est pas une blague; et plus un homme a eu d'aventures plus il recherche une femme qui le change des autres. J'avais tant d'occasions... mais j'ai évité avec obstination... je craignais qu'en pensant qu'on a des vues sur lui il s'éloigne ! J'avais si peur de cela. Il me semble que je me serais fait passer plutôt pour une cocotte que pour une fille à marier ! Une femme gagne toujours à paraître vertueuse. Il est poseur, mais quand il y a des mérites réels cela n'est qu'un charme de plus. Bref le voilà nettoyé tout à fait. Si j'avais été naturelle, convenable, (tout en étant originale et ce que je suis enfin) les choses marcheraient autrement et il ne se serait pas vendu pour cela. Pour courir après une ombre, il aurait fallu qu'il fût amoureux fou, il ne l'était peut-être pas, mais si j'avais été assortie aux circonstances il aurait pu m'aimer parce qu'il trouverait une femme et une maîtresse réunies.

Poznámky

Pozn. překl.: V orig. „assez intrigué" — v kontextu kariérních snah v Paříži: dost si poradit cestami a pletenicemi, probojovat se; zachováno s důrazem na úsilí a prosazování se, nikoliv zákeřné pletichářství. ↩