Čtvrtek, 27. června 1878

Nevím, zda zuřím, nebo trpím tím, že jsem tu věc promarnila…

S jakousi satisfakcí, ale zároveň s hněvem, s lítostí, s mrzutostí si říkám: mohla jsem ho mít.

Pracovala jsem s rozumem jako dřív a to mi bylo velkou satisfakcí; pak jsem si koupila knihu Balzaca a dala se číst.

Jsem velice rozhněvána na paní maminku, která je rozhodně velmi neobratná a nepříjemná a přináší mi smůlu. Myslí, že jsem jako po té historce s Lardereiem! Což je ta nejhroznější urážka. Snadno si představíte, do jaké míry mě to pobouří a rozzuří. Protože jsem jednou byla tak hloupá a vše jí prozradila, chce se násilím vetřít do mých tajemství. Myslí, že je to zvyk a že každý rok musím plakat pro někoho. To vám řeknu, jak mě to hnusí! Vy víte, co jsem si myslela o Audiffretovi – malém venkovanu, z něhož jsem chtěla udělat mučedníka a který si toho všimnuv nepotřeboval se dlouho rozmýšlet k útěku; o Antonellim – malém šibalovi, kterého jsem si chtěla ponechat pro případ, že by se kardinál Antonelli stal papežem; a konečně o Lardereim, nad nímž jsem si rozohňovala hlavu… pospíchala jsem použít všechny ty fráze, které dívky mají v hlavě, pospíchala jsem napsat: miluji ho, a přesvědčit se, že to je konečně ono. Larderei, pro něhož v tuto chvíli chovám nejmenší možnou úctu. Díky Bohu, nic podobného zde není; nemohouc vymazat minulost, potlačila jsem ji. Narodila jsem se od té doby, co jsem v Paříži, která je mou zemí; a až budu dost pracovat, dost se protloukat,¹ dost trpět, snad si vydobudím ráj – přijdu do Říma.

Doufala jsem – nevím, zda jsem doufala, předpokládala jsem… ani to ne… abych vám pověděla pravdu, nikdy mě nenapadlo vzít si manžela slečny Acardové… tkala jsem si romány, v nichž jsem ho viděla, jak mi nabízí ruku, jako ministra Napoleona IV. a hrabě de Cassagnac; nebo jsem se viděla vdanou za nějakého prince nebo milionáře a milující Cassagnaca – ale jakmile šlo o to udělat z něj mého milence, vždy princ zemřel; protože ani ve snu bych se nemohla ponížit do té míry a tak ponížit milovaného muže, natolik, abych ho viděla trpět tím, že jeho milovaná je také jiného, manžela. Vždyť milenec vždy ví, že se dělí – anebo by ho žena klamala, dávajíc mu věřit, že manžel jí večer. Nevím. [Na příč stránky: Mnohé věci předstíráme věřit a vyrovnáme se se svým svědomím, myslím.] Představovala jsem si tedy, že maluji obraz nebo portrét Cassagnaca – a že se stávám slavnou, on se do mě zamiluje a já si ho vezmu. Teprve nedávno, docela nedávno, vystrašena a dráždivě popichována slečnou Acardovou, vzdávala jsem se všeho (je-li vzdát se všeho sdílet život tohoto muže) a byla bych připravena odejít s Cassagnacem na jedno jeho slovo; přijímala jsem dokonce, přijala bych i dnes, myšlenku dát se jím vzít za ženu pro své peníze. Před chvílí ve snu jsem ho nechtěla ponížit do té míry, abych mu dala sdílet ženu; a zde ho ponižuji mnohem více… Ale co chcete – chtěla jsem ho, a pak se mi zdá, že bychom spolu byli bývali mohli udělat velkého muže… Vidím ho takového, jaký je nyní: ten magnetismus, ty duely. Milostná dobrodružství, čestná slova, úcta k ženám – vše korunováno tím ubohým sňatkem, jehož cenu jsem vyjádřila ve svých dvou dopisech. V tom krásném zlatém plášti jsou hrozné trhliny; avšak pečlivě se zkoumajíc věřím, že kdybych žila tolik jako on, musela bych dělat kompromisy a že konec konců bych neudělala nic příliš ohavného, kdybych dělala jen to, co on udělal. Ovšemže jisté věci urážejí mé jemné city – jsem překvapena, jak se můj Paul de Cassagnac snižuje na úroveň ostatních mužů; ale nebýt těch chyb, byl by snad méně zábavný, méně jižanský. A přece se nemohu ubránit úsměvu, když pomyslím, že jsem ho brala vážně. Říkala jsem hned od začátku: nesmírný žertéř nebo pěkný šprýmař – ale nevěřila jsem tomu ani trochu, vůbec. Ó, kdybych tomu byla věřila! Stalo by se jedno ze dvou věcí [Škrtnuto: anebo?] – buď by mi na něm nezáleželo, nebo bych ho držela. Dva stejně dobré výsledky. Vždyť i kdyby láska stranou (což by bylo nutno udělat, po všech těch zklamáních), zbyla by ambiciózní aliance – a přísahám vám, že by to byl dobrý obchod. A tak není-li nic, co mě rozzuřuje, je to právě toto. Láska [Začerněné slovo: banální,] vždy ji najdu, budu-li ji ještě chtít… vždyť abych ho milovala docela… po všech těch trhlinách by to bylo těžké. Ostatně láska nerozumuje; a miluje-li se skutečně, nekličkuje se kvůli několika malichernostem… Ale co se pak miluje? [Na příč stránky: Ale lze milovat, když není vidět dokonalého muže? Zdá se mi, že miluje se tehdy, když je dokonalý (podle naší představy), a je dokonalý, když se ho miluje – což vychází nastejno. Ale co dělat, když se objeví to, co jsem objevila, zkrátka když se člověk zklame? Ehm – prostě se nemiluje, to je celé.] Došla jsem až k tomu, ptát se sama sebe, zda bych chtěla uprchnout do malého koutu světa a žít tam s ním jako „Pavel a Virginie" – a zdálo se mi, že ano, jen by mě ovšem musel milovat. Jenže myslím, že bychom to nevydrželi a láska by to nevydržela. Mohla-li by láska to vydržet, nebylo by třeba ničeho dalšího – vždyť vše, co bylo, jest a bude od počátku světa až do jeho konce, bylo a bude pro Lásku a skrze Lásku. Ale nikdy jsem nedošla až k tomu, ptát se, zda bych ho milovala i přes vše… ten okamžik ještě nepřišel; a pak v těchto věcech člověk ví jen na konci, neboť pravá Láska nikdy nepomíjí – a jak mohu vědět, zda za rok budu myslet stejně jako včera nebo dnes večer? To by nás zavedlo příliš daleko a uvrhlo by mě do obtížných úvah, nejsouc logická. Zdá se mi tedy, že to vědět lze, a je-li to pravá láska, musí to člověk cítit – sám neví jak, a přece nepochybně. Pamatuji si – myslela jsem na toho špinavce, na Antonelliho, pak jsem byla zamilována do malého Lardereie – ale vždy, vždy mi myšlenky utíkaly k Paříži jako k něčemu vyššímu, myslím k Paulu de Cassagnacovi, jako k absolutně nadřazené bytosti, které bych mohla podat ruku a která by sdílela, chápala, tušila všechny mé nejtajnější a nejvyšší city. To mě, a právem, navádí k myšlence, že ani sňatek ani nic na světě na tom nic nezmění – že to není záplaná dvoudenní věc, ale dlouhá, dlouhá záležitost pevně a pomalu budovaná, je-li ovšem vůbec záležitostí. Myslím, že jsem to někde již říkala. Právě jsem to hledala ve všech svých sešitech; nachází se to na stranách 142–145, kniha 78. Doporučuji vám to přečíst znovu, zajímáte-li se o mé záležitosti. Ano, ale jelikož není tím, za koho jsem ho pokládala; jelikož není tím, co se mi líbilo; jelikož jedním slovem není sebou samým?? Nevystrojila jsem ho všemi půvaby, o nichž bych si přála, aby je měl – ale on si dával říkat, jako by je měl. Ostatně čím vlastně klesl? Oženil se rozumně a klidně s dívkou, která mu zajišťuje podporu kněžstva – což v politice není maličkost. Pouze podlehl naléhání svých. A pak nedodržel slovo ve věcech, kde to za ránu bičem nestálo. Jeho chování k nám je podivné; vysvětluje se tak: miloval by mě, ale vidě, že jsem necitlivá, divoká, chladná a že hledám jen velké jmění (bylo mu to řečeno a všichni mu to říkali, počínaje Blancem – protože jsem to říkala křížem krážem, nepomýšlejíc na neslýchanou škodu, jíž si způsobuji), vida dále, že se pouštím do šílených dobrodružství s ním i v Opeře… zkrátka znáte mé chování, ale ne dost; nevíte, jak jsem si dávala pozor, abych nebyla podezřena z honby za mužem atd. – do jakých přehánění jsem upadla. Já jsem vždy zůstávala dobrým kamarádem, což způsobilo, že byl takový, jaký byl; a chyboval-li jednou v vážnosti… nu… jsem cizinka, Ruska, originální… [Škrtnuto: Tedy] Tuto dívku mu nabídli, přemlouvali ho, oplétali, pokoušeli, pracovali – přišly dluhy, volby, prosby rodičů. To stačí a víc. A konec konců – je člověk vinen tím, že trochu počítá? Pohleďme – sňatek, sňatek vážného muže, a on jím začíná být, není žert; a čím více dobrodružství muž zažil, tím více hledá ženu, která ho od ostatních odliší. Měla jsem tolik příležitostí… ale vytrvale jsem se jim vyhýbala… bála jsem se, aby si nemyslel, že na něj mám zálusk, a neodešel! Toho jsem se tak bála. Zdá se mi, že bych se raději nechala pokládat za kurtizánu než za dívku k vdávání! Žena vždy získá tím, zdá-li se ctnostnou. Je pózér; ale jsou-li skutečné přednosti, je to jen další půvab navíc. Zkrátka – hotovo, zcela vyčistěno. Kdybych byla přirozená, slušná (při vší originalitě a tím, čím jsem) – věci by šly jinak a on by se za to neprodal. Aby honil stín, musel by být šíleně zamilován – možná nebyl; ale kdybych se byla hodila k okolnostem, mohl by mě milovat, neboť by nalezl ženu a milenku v jedné.

A nyní! Není nic než Umění. Na chvíli jsem věřila, že vzniká zájem mimo toto neúprosné Umění… ale není nic nového. Vůbec nic. Jednou jsem se s tím smířila, smířím se s tím znovu. Nebudu mluvit o budoucnosti, nechtěla bych nic potvrdit – bylo by mi nepříjemné, kdybych si změnila názor. Ale některé věci mi připadají absolutně jisté. Je dětinské cokoli skrývat, to vím.

Mlčím, smiřuji se a čekám. Kéž mi Bůh odpustí, že si myslím, že učinil nespravedlnost… kdybych se odvážila říct, řekla bych jiné slovo; kdybych byla někým jiným, nihilistkou například, řekla bych hloupost. Pro mě byl jen jeden muž a pro něj jen jedna žena. Rozloučili nás. To způsobí komplikace, přičemž vše se dalo zařídit tak jednoduše.