Středa, 26. června 1878

Caroline zkoušela včera svatební šaty. Slečna Acardová za celý svůj život nikdy nenosila korzet; aby se Pařížanka, jíž není Venuší, zdržela toho postroje tak nezbytného pro naše ubohé módy, musí k tomu mít závažné důvody. Slečna je totiž velmi vychrtlá, bez poprsí, a žaludek velmi choulostivý… Ona je roztomilá, říká Caroline, ujišťuju vás – ovšem neoslňuje postavou a není vůbec koketní; vypadá jako dívka, která byla hodně mezi chlapci, taková chlapecká a vždy příšerně oblečená…
To mě velice těší. Večer mluvíme o podivném chování Blancově, jemuž příliš nepřikládám váhu, ale jehož počínání je zcela mimořádné – a zvláště o záležitosti Cassagnac-Acardová. Neumím si vysvětlit tu radost, tu horlivost při každém setkání, a pak ta tajnůstkářství o svatbě, kterou oznámil celému světu. Říká se také, že jsem ho mohla vzít. Věřím tomu, a proto jsem zaplavena spoustou zmatených pocitů. Je takové vedro, že se dá dýchat jen večer v salonu bez světel a se všemi okny dokořán. Maminka, Marie, Dina a já, rozvaleny na divanech nebo v křeslech.
Strávila jsem tak skoro dvě hodiny – napůl dřímavě, napůl s lítostí, s hněvem a pak s uklidňováním. Dokonce mě napadlo, jak nechat zemřít slečnu Acardovou. Nevidím na tom nic špatného – vidím jen sebe, Cassagnaca a ji mezi námi dvěma. Zvlášť když si představím dům Acardových v tuto chvíli… kde je vše jako na slavnosti. Ona musí být zářivá… připravují se.
Pro mě byl na celém světě jen jeden muž. Byl to Paul de Cassagnac. Nemohu být královnou, neráčím se zavěsit na nějakého pánka, který mě uvede do velkého světa; velký svět, chápete, je [Začerněná slova: možná mým] konečným cílem. Je mým přirozeným živlem, jako voda je živlem ryby a vzduch živlem ptáka – byl by i prostředkem, a to je vše. Mohu zítra, chci-li, jít tam se svým jměním s nějakým libovolným pánem; ale bylo by to nesmyslnou obětí zadarmo a skončit v hromadě žen ze společnosti, víceméně hezkých, víceméně módních.
A je to slečna Acardová, která mi ho bere. Nebude vědět, co si s ním počít. Ta jeho velkorysá laskavost novofundlandského psa ji bude nudit; co se týče jeho ducha – nepochopí ho… tak docela, ne až do konce.
Mohla jsem ho mít. Nevím, zda mě to zoufá, nebo zda mi je z toho špatně… z muže, který se oženil takto – on už není jím, protože mě stačilo chtít, mne nebo jinou… možná ke mně měl nějaký cit… ne dost, aby mu to zabránilo udělat s kdekým konec.
Maminka a Dina mi právem vyčítají jistou prudkost, jisté výzvy. Spoustu afektací, které mě vždy hnaly, abych se ukazovala posměšná, chladná, nepřístupná. To by bylo velmi dobré, kdyby šlo o to, zabránit, aby si někdo myslel, že jsem zamilovaná; ale ne – bylo třeba ukázat, že jsem dosažitelná… Ale kdo mohl na takové věci myslet! Věřila jsem, že musím být milována, neodvažovala jsem si to přát a dělala jsem se divokou a chladnou, aby si nemyslel, že se mu chci vrhnout k nohám. Ale vyjasněme jeden bod: věděla-li bych vše – chtěla bych ho přesto? Ano, ano, ano – ne-li z lásky, tedy aspoň z marnivosti. Uzavřít rozumné manželství s mužem jako on – nebo se draze prodat v manželství, rozuměj se. Nic jiného mi nezbývá. Pokud jde o koupi pána, již jsem vám řekla, že by mi to k ničemu nebylo.
A pak – kdo ví? Věděla-li bych, že nepotřeboval být zamilován, aby se oženil, že dělal obchod – i věděla-li bych to, mohla bych ho milovat, jen kdyby tím obchodem byla já. Když člověk miluje, nic nepomůže. [Začerněná slova: Lakomec se vzdá] peněz, ctižádostivý cti, frivolní marnivosti – ne proto [Začerněné slovo: že by si změnil] povahu, ale protože [Začerněná slova: milovaná bytost nahrazuje] vše a v ní vidí vše. A právě v tom je zázrak. Chvílemi… myslím, že tentokrát mluvím ze zkušenosti. Co říkám, musí platit – nejsem ani v Nice, ani v Itálii; vzpamatovala jsem se ze svých trápení a ponížení, vůbec nezoufám, naopak; jsem zaměstnaná a dokonce se bavím. Zdá se mi tedy chvílemi a neurčitě, že bych se pro tohoto muže vzdala všeho; bez něho a mimo něho nejsou ani peníze ani pocty, které by mi k něčemu byly – kdybych je chtěla, bylo by to, abych se mu líbila.
Nezabývám se tím hlouběji – konstatuji rozpoložení ducha velmi [Škrtnuto: podivné a to je vše, odlišné] od všeho, co předcházelo. Je to divné, ale vůbec nemohu psát tak, jak myslím – vše je přibližné, těžkopádné, zkomolené perem.