Středa, 26. června 1878

Caroline zkoušela včera svatební šaty. Slečna Acardová za celý svůj život nikdy nenosila korzet; aby se Pařížanka, která není Venuší, zdržela toho postroje tak nezbytného pro naše ubohé módy, musí k tomu mít závažné důvody. Slečna je totiž velmi vychrtlá, bez poprsí, a žaludek velmi choulostivý… Ona je roztomilá, říká Caroline, ujišťuji vás – ovšem neoslňuje postavou a není vůbec koketní; vypadá jako dívka, která byla hodně mezi chlapci, taková chlapecká a vždy příšerně oblečená…
To mě velice těší. Večer mluvíme o podivném chování Blancově, na němž mi pramálo záleží, ale jehož počínání je zcela mimořádné – a zvláště o záležitosti Cassagnac-Acardová. Neumím si vysvětlit tu radost, tu horlivost při každém setkání, a pak ta tajnůstkářství o svatbě, kterou oznámil celému světu. Říká se také, že jsem si ho mohla vzít. Věřím tomu, a proto jsem zaplavena spoustou zmatených pocitů. Je takové vedro, že se dá dýchat jen večer v salonu bez světel a se všemi okny dokořán. Maminka, Marie, Dina a já, rozvaleny na divanech nebo v křeslech.
Strávila jsem tak skoro dvě hodiny – napůl dřímajíc, napůl litujíc, zuříc a zase se uklidňujíc. Dokonce mě napadlo nechat slečnu Acardovou zemřít. Nevidím na tom nic špatného – vidím jen sebe, Cassagnaca a ji mezi námi dvěma. Zvlášť když si představím dům Acardových v tuto chvíli… kde je vše jako na slavnosti. Ona musí být zářivá… připravují se.
Pro mě byl na celém světě jen jeden muž. Byl to Paul de Cassagnac. Nemohu být královnou, neráčím si ulovit nějakého pánka, který mě uvede do velkého světa; velký svět, chápete, je [Začerněná slova: možná mým] konečným cílem. Je mým přirozeným živlem, jako voda je živlem ryby a vzduch živlem ptáka – byl by i prostředkem, a to je vše. Mohu tam zítra, chci-li, vstoupit – díky svému jmění a po boku jakéhokoli pána; ale znamenalo by to přinést nesmyslnou oběť za nic a skončit ve škatuli žen ze společnosti, víceméně hezkých, víceméně módních.
A bere mi ho zrovna slečna Acardová. Nebude vědět, co si s ním počít. Ta jeho velkorysá laskavost novofundlandského psa ji bude nudit; co se týče jeho ducha – nepochopí ho… tak docela, ne až do konce.
Mohla jsem ho mít. Nevím, zda mě to přivádí k zoufalství, nebo mě to znechucuje… muž, který se oženil takto – ten už není sám sebou, protože mi stačilo chtít, mně nebo jiné… možná ke mně měl nějaký cit… ne dost, aby mu zabránil usadit se s kýmkoli.
Maminka a Dina mi právem vyčítají jistou prudkost, jistá vzdorovitá gesta. Spoustu afektací, které mě vždy hnaly, abych se ukazovala posměšná, chladná, nepřístupná. To by bylo velmi dobré, kdyby šlo o to, zabránit, aby si někdo myslel, že jsem zamilovaná; ale ne – bylo třeba ukázat, že přicházím v úvahu… Ale kdo mohl na takové věci myslet! Věřila jsem, že musím být milována, netroufala jsem si to přát a hrála jsem si na bláznivou a chladnou, aby si nemyslel, že se mu chci věšet na krk. Ale vyjasněme jeden bod: kdybych to všechno věděla, byla bych ho přesto chtěla? Ano, ano, ano – ne-li z lásky, tedy aspoň z marnivosti. Uzavřít rozumné manželství s mužem jako on – nebo se draze prodat, v manželství se rozumí. Nic jiného mi nezbývá. Pokud jde o koupi pána, již jsem vám řekla, že by mi to k ničemu nebylo.
A pak – kdo ví? I kdybych věděla, že nepotřeboval být zamilován, aby se oženil, že dělal obchod – i kdybych to věděla, mohla bych ho milovat, jen kdyby tím obchodem byla já. Když člověk miluje, nic nepomůže. [Začerněná slova: Lakomec se vzdá] peněz, ctižádostivý poct, frivolní marnivosti – ne proto [Začerněné slovo: že by si změnil] povahu, ale protože [Začerněná slova: milovaná bytost nahrazuje] vše a v ní vidí vše. A právě v tom je zázrak. Chvílemi… myslím, že tentokrát mluvím ze zkušenosti. Co říkám, musí platit – nejsem ani v Nice, ani v Itálii; vzpamatovala jsem se ze svých trápení a ponížení, vůbec nezoufám, naopak; jsem zaměstnaná a dokonce se bavím. Zdá se mi tedy chvílemi a neurčitě, že bych se pro tohoto muže vzdala všeho; bez něho a mimo něho nejsou ani peníze ani pocty, které by mi k něčemu byly – kdybych o ně stála, pak jen proto, abych se mu líbila.
Nezabývám se tím hlouběji – konstatuji rozpoložení ducha velmi [Škrtnuto: podivné a to je vše, odlišné] od všeho, co předcházelo. Je to divné, ale vůbec nemohu psát tak, jak myslím – vše je přibližné, těžkopádné, zkomolené perem.