Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý, 25. června 1878

Ten starý dobytek je musel dostat dnes ráno, ale řekne o tom něco svému synovi?
Zastavila jsem se u Laferrièrové – myslí, že to je zítra na radnici a ve čtvrtek v kostele. Takže to ani není v sobotu. Doufala jsem, že budu mít čas se nadechnout. Takže bude po všem? Co mě utěšuje… vlastně nevím, zda mě to utěšuje, nebo skličuje: kdybych byla pomyslela na možnost provdat se za Cassagnaca, mohla jsem to udělat. Brala jsem ho zcela vážně a pak jsem si myslela, že stojí víc. A především jsem ho vždy vídala obklopeného pěti nebo šesti ženami, k tomu Švédka jako stálice; myslela jsem, že aby se oženil, musel by milovat, a to jsem si netroufala přát – to je tak citlivá věc.
Myslela jsem, že stojí draho, jakmile jsem přestala věřit, že není na prodej. Ne, nikdy jsem si nemyslela, že je na prodej – nemyslela jsem to proto, že jsem o něm myslela úplně jiné věci. A tehdy, když se mě začal ptát na mé kapesné a pak na věno:
— Máte třicet tisíc ročně? zeptal se.
— Nemám nic.
— Tedy vás nebude chtít… tím „on" byl míněn Gambetta. Byla to nevídaná příležitost říct milion věcí.
Byla jsem tak nevinná – a pak jak si pomyslet, že toto já v kalhotách je tolik podobné ostatním!
[Napříč stránkou: Pouhých třicet tisíc ročního příjmu. Srdce se mi svírá, když pomyslím, že žádá tak málo, a já byla tak hloupá!] Jak ho po tom všem lituji? Chápu-li to vše, chtěla bych ho? Ale proč? Vždyť když tohle vím a chápu, není možné, abych ho milovala. Ovšem, ale lituji ho, nevím proč – a také z ctižádosti; co kdyby se Badinguetovi vrátili? Každý jeho úspěch mi bude nožem do srdce. Říká se, že Acardova dcera je dcerou kardinálovou; ať je dcera nebo ne, příbuzenství existuje, a Blanc ji označil za skvrnu. Jaké obrovské zklamání! Já, co jsem si myslela, že Paul de Cassagnac je jiný než ostatní! Sice jsem už zjistila, že lhal v maličkostech a že s největší slavnostností na světě dával čestná slova, z nichž by závistí pukl i sám Athos – a pak je nedodržoval. Starý otec musí zuřit, má-li snoubenka jen dvacet tisíc ročně; já mu nabízím sedmdesát, a pak dvojnásobek. Bála jsem se, že budu plakat – zbytečná obava… Ale jsem pobouřena a rozčilena, protože s tím nic nenadělám a protože to je neodvolatelné – neodvolatelné věci mě vždy rozzuří. Je dusné vedro! Když člověk pracuje, je to nesnesitelné. Jenže… možná je to lepší takhle. Ale je hloupé, že mě to nenapadlo dřív. Kdybych do toho zapojila starou ženu a chovala se jako dívka, která nabízí spojenectví, bývala bych to mohla zařídit tak snadno, jako objednat šaty u Laferrièrové. Pokud jde o ostatní, nemám přílišné obavy – manželství na tom nic moc nemění; jen se směji, když si pomyslím, že nejsem jediná… Ó, ale cokoli budu dělat pro nebo proti – je to psáno. Možná mi na tom už nebude záležet… ale myslím, že bude; konec konců je to muž, který stojí za to, aby se člověk chytil do hry. Začnu tím, že si získám určitou slávu, pak snad i krásné postavení – nedávno mi to předpověděla kartářka, stejně jako ostatní před ní. Edmond mi oznámil Matamora jako nepřítele. To on bude zuřit kvůli tomu, jak nakládám s jeho milou. Mimochodem – víte, napsala jsem do Figara o maškarním bále v Trocadéru; tu věc otiskli.
Ubohý Cassagnac – kdyby si vzal ženu [Začerněná slova: nadřazenou], možná by ho ovládala; zatímco slečna Acardová ho povede jistojistě.
Není co dělat. Mělo mě to napadnout dřív… Dřív mě to nikdy nenapadlo.
Budiž – jsem bonapartistka, protože to mě může přivést k určitému postavení, jež je vždy zajímavé, když je člověk v opozici; a vrátí-li se Císařství a půjdou-li věci svou přirozenou cestou – zásluhou nápadu, který začínám provádět – je to prostě toto: císařovna Evženie každý den dostává svou kytici fialek, anonymní. Jednou, až se vrátí – a možná už před tím – se bude zajímat, bude chtít vědět, kdo byl tak pozorný a věrný, a pak se všechno zařídí co nejlépe.
Mohla bych snad i uškodit Cassagnacovi, budu-li intrikovat proti němu – to vše, vrátí-li se Císařství a bude-li… spousta věcí… a bude-li mě bavit ho otravovat. Víte, že Princ Císařský si bere třetí dceru dánského krále. Ten král má ale štěstí! Jeho druhý syn je řecký král, jeho tři dcery budou císařovny Ruska, Anglie a snad i Francouzů. Nelze si to zastírat – toto spojenectví je dobrá věc.
Konečně, jakmile bude tento ubohý Popaul ženat, budu mít opět hlavu na kreslení. Vidíte, hodní lidé – vše přispívá k tomu, aby mě přivedlo zpět k tomu, co má být mou slávou.
Zkrátka, dosud to šlo dobře; doufám, že budu dál tak hodná.
Amen.
Jeho portrét přesto namaluji.
Heidenstamovi zanechali vizitky.