Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 17. června 1878

Na chvíli jsem si myslela, že se k tomu už nevrátím. Ale — odváděla jsem svých osm hodin a věci jdou dál.
Teta a Etienne odjeli do Nice za obchodem. Máma byla na nádraží. Yorke měla u nás večeřet — okolo šesté jsem ji tedy šla vyzvednout s úmyslem projet se do Bois. Oblékla jsem se jednoduše jako andílek — klobouček capote, dětský, z italské slámy s uzlem z batistové stužky ozdobeným krajkovým řasením — zde z profilu! U paty schodiště potkám Multeda, jenž nás přišel navštívit.
Co do zdvořilostí — vždy mu u schodiště říkám, že tím, že nepřichází, riskuje, že bude zcela zapomenut. On protestuje nevím co — a já odpovídám, že to svědčí o špatném srdci:
– Já se rmoutím, kdykoli mě kdokoli zapomene — i ti nejnepříjemnější.
Mluví mi o večeru toho plesu, na němž jsem byla tak krásná. Je to pravda... kéž jsem tak vždy bývala... ostatně na tomto plese si mne mnozí všimli...
Ale způsobuji dojem čekajíc na paní Yorke — v našem vznešeném tmavě modrém huit-ressorts.
Jsou dny, kdy v sobě cítíme jakousi moc nad masami... svému vybavení připisuji jen málo — dnes je tolik pohádkových nebo komických klobouků, že ten můj není nic. Nosím pouze vlastní vlasy a čelo mám téměř holé — jen pár skromných mèches Empire.
Jsou jiné dny, kdy ve stejném oděvu, ve stejném kočáře jsem náladou jak uhel — a nikdo si mne nevšimne.
A přece můj uhlíř — má černá perla — se žení...
Ach, to nevadí — Ci rivedrem signore!
Je to osudné — ať děláme co děláme... jen aby to bylo osudné... to by mne bavilo k šílenství.
Jaký to čertovský člověk — ten klobouk, ten postoj, ta chůze po ulici... jsou lidé, kteří říkají, že vypadá jako krotitel koní, práskající bičem uprostřed cirkusu, jako vozka, jako cikán, jako bytost nemožná — a tito hodní lidé dodávají, že na každém kroku vzbuzuje vášně.
Naštěstí nevypadá jako vznešený pán... ano, naštěstí. Typ vznešeného pána není v Paříži vzácný. Ale ten nešťastník má tvář, jež se nepodobá nikomu — ubohá černá perla spolknutá ústřicí... Máma složila špatný rým — zde je lepší:
Ubohý tlustý baculáči,
věříš slečně Acard
udržet slepičí vejce.
Dá ti to kachňata!
Toreador... prý má trochu ten výraz. Zkrátka — veškerá ta žárlivost vznešených pánů.
To je právě to zábavné na věci. A kreol — víte, jak je kreol zdvojený jižním Francouzem svůdný... Jdi, ubohý tvore, mluvím jako milovnice — žeň se — nebudeš mít už souboje a staneš se jako všichni ostatní — to jsou slova paní Gaviniové. Krutá pravda.
Stane se, že žena se vydá muži, jejž zbožňuje — a který ji nemiluje — a ona to ví. Je to snad z vulgární touhy, z mravní zkaženosti? Tak jsem si myslela — i mnozí jiní: mýlili jsme se.
Sledujte dobře, co nyní řeknu — bude to velmi silné. Žena nepodléhá nízkému citu — ale přináší největší ze všech obětí, aby získala ta něžná slova, ten shovívavý pohled, tuto intimitu a [Slova začerněna: třesoucí se láskou konečně — bez pravé
jíž by jinak nikdy] nedosáhla. Takže... ta velká věc sama o sobě není cílem — nýbrž pouze prostředkem, jak se přiblížit milované bytosti. Velmi málo mužů to chápe — žádný to nechápe. Vidí jen brutální vášeň, vulgární cit — a nikdy neuzří jeho hrdinskou stránku, stránku... vznešenou. Nesmějte se — není snad hrdinský čin ponížit se, vrhnout se do bláta, zničit se mravně pro... jakýkoli velký cit? Mluvím o ženách, pro které to znamená mravní zkázu.

Poznámky

Pozn. překl.: Huit-ressorts (doslova „osm pružin“) — druh elegantního lehkého kočáru o osmi odpružených závěsech, oblíbený v pařížské společnosti druhé poloviny 19. stol. ↩
Pozn. překl.: Mèches Empire — krátké nakadeřené ofiny ve stylu empíru, inspirované napoleonskou módou; byly oblíbeny v pařížské společnosti sedmdesátých let 19. stol. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: Ci rivedrem signore! — „Ještě se setkáme, pane!“ Marie přepíná do italštiny pro efekt vzdorného tónu a tajemnosti. ↩