Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 16. června 1878

Vyrážíme ve dvě hodiny — pan a paní Gaviniovi, Dina a já. Dina je velmi elegantní a bohatá. Já mám krátké vlněné šaty a velký slaměný klobouk s bílými pery — trochu ve stylu Ludvíka XVI. Císařství se nikdy normálně nevrátí — Pařížané milují slavnosti, krále, přepych — mají je — a mají svobodu.
Gaviniovi znají každého. Bylo třeba být husou jako já, abych nepochopila, že prefekt za Císařství, jenž deset let přijímal celou Evropu procházející Nice — takový prefekt a jeho žena nemohou být ničemové. Představují nám pány — mimo jiné barona
Haussmanna. Tím lépe.
Tento den byl vším, co si lze představit nejkrásnějšího — byli jsme velmi slušně — nenudila jsem se. Neslýchaný, bláznivý, neuvěřitelný svět. Bylo mi dobře. Šílený návrat.
U Vítězného oblouku se vůz Gambettův ocitá po několik okamžiků vedle našeho. Gavini a Gambetta si pozdraví — a Gavini mi slibuje, že mě Gambettovi představí.
Víte, že se bojím probudit.
Potkala jsem několik známých — byla jsem šťastná být s lidmi.
Cassagnacův sňatek je téměř jistý — včera řekl jednomu příteli, že je to vážně ve hře. Vede se jednání.
Obchod ještě nebyl uzavřen. Paní de La Valette, rozená Rouherová — jeho milenka již dlouho — je prý zuřivá. Doktor Michel — jenž říkal, že Cassagnac se nemůže ženit, neboť ho platí žena — je nucen připustit, že se žení. Jaká špína!!
Raději bych ho viděla vydržovaného než jak si bere tu dívku Acardovou — jež ostatně moc neznamená...
Koupila jsem dost tlustou tištěnou knihu — z níž jsem vystřihla písmena, která jsem nalepila na kartičku — z nichž vzniklo toto:
Žena, která se tím živě a vážně zajímá, chce vědět, zdali uzavíráte sňatek z lásky nebo z rozumu.
Figaro, Bourgogne, Cora.
Připravila jsem ještě jiný — ale raději vám nebudu vyprávět všechny tyto hlouposti.
Mouzayová a dcera na večeři. Mouzayová říká, že je velmi ráda, že mám paní Gaviniovou — která je ta správná žena, aby mě uvedla do světa. De Daillens se mě ptá, jaký je můj cíl jakožto bonapartistky — neboť nejsem ženou, jež by plýtvala časem — a Mouzayová dodává, že mě dlouho určuje za vůdkyni bonapartistické strany. Věří tomu ubohá!
Já dosud nevěřím ničemu — soustřeďuji se — čekám — počítám — studuju [Slova začerněna: svoje prostředky] — a zabývám se Cassagnacovými hloupotami.
V tuto chvíli vám oznamuji, že sňatek na tom nic nezmění — a jakmile budu moci, já... (je to špatné — neudělám to — ale musím říci, co si myslím) — vezmu ho jeho ženě. Neví ubohý... bude mě vždy chtít jako
krásné zvíře. Jak je to hloupé na tomto světě... Viděla jsem vévodu de Hamiltona, jenž pozdravil paní Gaviniovou.
Kdyby mohl někdo slyšet všechny ostré, hrdé, milé, něžné, duchaplné věci, jež říkám o Cassagnacovi... kdyby mě mohl jen slyšet dnes večer u večeře — neházel by na mě tak. Řeknu vám dokonce bez jakéhokoli studu, že kdyby mě znal — miloval by mě. Ale s ním jsem duchaplná — to je pravda — ale bláznivá, divoká, posměšná, prohnaná; stavím se jako propast záludnosti... Měl-li by mě milovat — byl by mě miloval za to. A kdybych byla jinak — litovala bych, že jsem nebyla tím, co jsem právě řekla. Zuřila bych na svou vážnost a na svou poctivost. Ne! Nechtěla bych se změnit — chtěla bych jen, aby jednou slyšel jednu z těch dobrých věcí — tak okouzlujících, jsou-li vzácností uprostřed té propasti záludnosti — jak říká pan Bachkirtseff. To de Daillens přišla s tou myšlenkou — a já jí dala za pravdu se smíchem. Co vlastně chci?! Vůbec nic. Jsou to rozmarné nálady.
Je zvláštní, jak se cítím silnou, trpělivou a jistou, že dosáhnu svých cílů.
Bože můj — děkuji vám a svěřuji se vám.