Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 9. června 1878

G. E. Haussmann
Ale pan Turquan — redaktor na ministerstvu vnitra a záložní důstojník 11. dělostřeleckého pluku, jehož jsem potkala u Gaviniových — přijíždí v půl jedenácté a přináší mi vstupenku, pro niž jel ráno do Versailles.
Vydávám se tedy s mámou koupit paruku a brýle do faubourgu Saint-Honoré. Vycházíme, když nám podají telegram podepsaný Fortunéem — to Čokoláda jel do Versailles s Rosalií a oba dostali místa v lidové galerii. Sotva jsme koupily přestrojovací rekvizity, již jsem nastoupila do vozu — když vidím přicházet koho... Cassagnace! Dám mu velmi suchý pozdrav — a místo aby prošel, zastaví se a přijde k nám mluvit, jako by nebyl posledním z hrubianů. Je dobře vidět, že se žení — tak vesele vypadá; za několik dní půjde před porotní soud pro nějaký článek — ale dobrák je na to zvyklý, směje se tomu a chce nám ukázat spisy — jenže pouhý pohled na jeho aktovku přitáhl oči kočího i chodců — muselo se to zase schovat. Škoda — to listování ve spisech na sedadle fiakru působilo dobře. Tu jde kolem nějaká žena — náš muž říká, že ji znal před třemi lety, a dělá, že před ní chce utéci, nasedaje k nám do vozu. Říkám mu tedy hlouposti, posmívám se počtu jeho obětí a lituji, že vzdálenost od obchodu Bysterweld na třídu de l'Alma 67 je tak krátká. Říkám nejrůznější věci, jež mohly být pravdivé... ale zkrátka vypadají jako posměch.
Neopomněla jsem také říci, že je zmenšený a vybledlý — a že jeho nedbalost si zaslouží pouze mé pohrdání — a že moje nožky mu již nepatří a nikdy mu je neukáži — a že nenávidím zbytečné lidi.
„Vaše krása mi k ničemu neslouží, protože vás nevidím — slunce dobrodějné; co se vaší vřelosti týče — ta není vůbec cítit. Obejdu se bez vás — díky Bohu — mám pět vstupenek.“ To vše [Slova začerněna: se smíchem] takže [věta nedokončena]
Nesnáším, když vám lidé říkají, že se vracejí z venkova a že se tam vrátí — je to lež a celkem i urážka.
Hle — ten ničema nás opouští u našich dveří — nesnídám a jedu na nádraží s tetou. Tam opět Popaul —
žádá nastoupit do téhož vagonu a přivést několik (je jich pět — Cassagnac šestý) poslanců — mimo jiné pány de Bouville, Vinay a hraběte d'Espeuilles, jehož volba byla v pět hodin večer zneplatněna.
[Napříč: Odpovídám na jeho pozdrav a čtu noviny, aniž bych se jím více zaměstnávala. Nechci být milá s mužem, který byl hrubý. A ve vagonu jsem pány poslouchala, aniž bych příliš mluvila.]
Když jsem s Cassagnacem, zdá se mi, že mě muži pozorují zvláštním způsobem — a místo abych se mrzela, rozkvétám. Najednou, uprostřed rozhovoru, vytahuje z kapsy hromadu vstupenek.
– Šel jsem pro ně k tatínkovi a vzal jsem mu tohle.
Řekla jsem mu dnes ráno, že jeho otec má osm vstupenek. To mi řekl Gavini včera. Co se toho ničemy Paula týče — tvrdí, že jsem šílená a že mu píšu vždy v tentýž den, takže mi nic nemůže sehnat. Tentokrát — díky Bohu — jsem mu nepsala — a nikdy mu již psát nebudu.
Teta mu vezme dvě vstupenky z lóže poslanců a dá mu tu, co jsme měly.
– Nedávejte ty ostatní, teto — máme koho usadit; vezmeme si pro sebe ty od pana de Cassagnace a ty ostatní dáme.
Hle, zpráva ze zasedání podle Officielu — [chybí]
Bylo to zábavné a seděly jsme dobře. Cassagnac — patrně spokojený tím, že tomu dnes unikl — vypadal bláznivě vesele. Kolem půli odpoledne jsem se přesunula do kouta, protože vedle mě seděla hezká žena a nevěděla jsem přesně, na koho se dívají.
Na mě v tom koutě se dívali taky.
Neměla jsem s tím psiskem ani mluvit — ale raději jsem se mu posmívala — a posmívala jsem se mu celou dobu; je pravda, že umí odpovídat. Teta je nadšená i mrzutá. Nesnáší, aby se díval na jinou ženu než na mě. Ubohá teta.
Co se mě týče — vrátila jsem se unavená a bonapartistka — ač se [Cassagnacovi] stavím na odpor. Cassagnac byl celý den mou rozkoší — a pozorujíc ho jsem si myslela: jak může člověk nebýt bonapartistou! To bylo ve Versailles. V Paříži je to jiná věc.
Nepřichází-li nikdy — znamená to, že ho nezajímám — byť ho pobavím, když mě vidí; a nezajímám-li ho — co s ním, u čerta, chcete, abych dělala?..
Nevím, zdali jsem dobře udělala, že jsem řekla... říkal našim poslancům, že
ty dámy, které jsou z rozumné země, musejí způsob, jakým se věci dějí ve Francii, shledávat velmi legrační — načež jsem řekla: ale vůbec ne — ten systém věčného větrání se mi celkem líbí. Ostatně na tom není nic mimořádného.
Jak je smutné, že nechodíme v Paříži do společnosti... Jedině to by mělo vliv na muže, který se mi tolik podobá. Je třeba do října (neboť teď jsou prázdniny) dosáhnout toho, abych chodila do sněmovny do diplomatické lóže.
Kdyby se ta princezna Trubecká vrátila, mohla bych ji poznat přes Boydovy... Ach! Jak je to vše k nevydržení. Tak jako tak — tento první úspěch mi dodává sebedůvěru — neboť koneckonců jsem do Versailles jela díky sobě. Jak je to vše k nevydržení! Jak je to přece vše k nevydržení... ano — vím — kvůli Cassagnacovi — ale to vše by se dalo zařídit, kdyby se neženil. Ale kdyby se oženil — to vše se stává zbytečným — nemám s ním co dělat — [Slova začerněna: což je mrzuté] — věnovala bych se své malbě.
Vzpomínáte si, že jsem měla být jakousi paní Récamierovou před dvěma lety — nuže — kvůli tomu bych se chtěla pozdvihnout. Kdybych ho bývala poznala letos v zimě, nestarala bych se o nic — nebyly by tu ty jakési... dřívější závazky.
Ta cesta byla zvláštní — poslouchajíc je, věděla jsem přibližně dopředu efekty a přerušení — a Cassagnac, jenž jim vyprávěl své myšlenky — a pak: „Hleďte — neberte mi to — to by nebylo čestné.“
Tito muži se ohromně baví. Hrát si na Francii, zákony, vlády — sakra! to není podlá hloupost.
Cítím potřebu vyložit vám nynější situaci a nastínit své plány či záměry — abych se k nim již nemusela vracet... Nevím nic. Ale ano — je třeba.
Je především a navzdory všemu malba — pak:
je Paul de Cassagnac — slavný muž, jenž mě měl uvést do politiky, což vůbec neudělal — zčásti proto, že nikoho neznáme a nemáme postavení. Mimo to ten chlapec mě velmi baví a mohl se stát (chvílemi tomu věřím) něčím vážným. Ale díky různým okolnostem zůstal přítelem — a tam začíná mrzutost; spokojovala jsem se přátelstvím — a hle — ani toho není. Tato bytost vynikající a plná vad [Slova přeškrtnuta: a snad i neřestí — v očích obyčejných lidí], tato bytost tak podobná mně, nenachází nic, co by ji ke mně poutalo — a
navíc nalézá jinou ženu, kterou si chce vzít! Nezapomeňme poznamenat, že v tom všem není nic z minulosti. Nešplhám na stoličku, abych hvězdám křičela, že celý svůj život věnuji pomstě. Pomsta za vše přijde v svůj čas.
[Napříč: Důležité je snažit se, aby bylo co nejméně toho, zač se bude třeba mstít. Hle, podstata. Hle, velká věc. Hle, záchrana mé ješitnosti.]
Stala jsem se strašlivě moudrou a spoléhám se (?) již jen na sebe. Nehledám již chimérické věci — neboť přicházejí samy, přicházejí-li — co lze přivodit, jsou věci dost jednoduché — a o to se budu snažit, aniž bych se tajila nebo styděla. Půjdu do diplomatické lóže — ujišťuji vás — navíc se pokusím zřídit salon... a přivedu tam i lidi z naší ambasády — zvolna. Kdo spoléhá jen sám na sebe, může být často jistý svou věcí.
Cassagnac se cítí vinen — ale necítí touhu napravit své zločiny. Hle, co mě velmi uráží. Dalo by se říci, že se v mém životě dosud nahromadily jen věci, za něž musím brát pomstu... je to pravda — až do letošní zimy. Zbývá tedy jen vypořádat staré dluhy — a neděláme-li nové, bude to možné. Prozatím mluvíme o Cassagnacovi, jenž mě zajímá — ostatní jsou zcela minulostí, na níž mi nezáleží — hle tedy! Jestliže se Cassagnac ožení — bude to velká škoda — a amen. Co se hrdosti týče — byly tu jen jakési neurčité rozmary — Mouzayové i mé — ale já v tajnosti [Přeškrtnuto: zjevně] — vždy jsem té ženě říkala, že jsou to hlouposti... Judic včera zpívala na kermesse písničku, kde sloky končí slovy: je to hloupé, je to hloupé — ale... je to pěkné! Točí se mi to v hlavě. Pokračujme — neožení-li se, není pomst, není mstění, není ničeho ze všech těch slov, kterých jsem zneužívala a jež mě odpuzují. Bude tu jednoduše mé tažení, jak ho všemi prostředky přivést k mému přátelství. [Slova přeškrtnuta: Hle myslím přibližně celý plán mé prozatímní existence] Nic jsem nezatajila — nebudu mít co vysvětlovat; je to souhrn všeho — pamatujte si to a nechte mě v pokoji. Budu-li vám mluvit o Cassagnacovi, když jsem ho viděla — berte to jednoduše — nehledejte se mnou hádky — jsem příliš hrdá, abych běhala za těmi, kdo neběhají za mnou. Vždy jsem pronásledovala ty, kterým na mně nezáleželo — a opouštěla ty, kdo mě milovali — a zapomínajíc, že někteří mě milují, myslela jsem jen na ostatní — a připadala jsem si ubohá
— neznajíc systém vyrovnání. Nyní je to jiné — a tato změna je přirozená, přišla postupně a je odůvodněná. Proto prosím věřte, že to není vymyšlená a náhlá změna [SPODNÍ ČÁST STRÁNKY PRÁZDNÁ]
Tedy — mrzí mě, že Cassagnacovi nemohu ukázat, jak jsme velmi chic. Jinak by mi moje práce stačila — ale tato komplikace dělá naši pozici zvláště nepříjemnou. Cassagnac se nezměnil — vždy byl k nám stejný; co mě nutí si myslet, že je méně milý, je to, že to nepřibývá — a při takové pomalosti by přátelství mělo jít alespoň crescendo.
A čím více se odcizuje, jak říkala Navarrská královna, čím více se odcizuje ode mě — tím příjemnější by bylo ukázat se... velmi chic ve všech ohledech — nikoli abych přivodila vášeň... hloupost! — ale pro jistý... pocit zcela přirozený a pochopitelný, jenž nemá co do činění s láskou.
Hle, přibližně celý plán prozatímní existence. Ale dosti — víte dost. Amen.
Cassagnac má záda a nohy! Můj Bože císaři — to není slušné pro prvního milovníka... sedět vedle sebe ve vagonu, bylo nám těsno, bylo horko... je to hloupé... ale je to pěkné. Ach — fuj.
Ale ten pan Turquan — jaká laskavost! Vskutku je to podivuhodné.
Hrabě de Jobal odešel odsud. Starý ochrnulý. Jaký šarm. Paní Gaviniová měla přijít — je více než pět hodin — mám strach o vstupenky na zítřek. V každém případě je seženu jako včera tím, že pošlu Rosalii a Čokoládu; ach — ale ta žena, co nepřichází...
Abych se uklidnila, zpívám „melodii z Caen“ — „Kdybych byla královnou v krásné Francii!“ — okouzlující melodii, zcela starobylou a dokonale procítěnou — jen se nesmát: ne — já takovéto staré písničky miluji — a je tak hloupé posmívat se jim. Raději čtěte — je to klenot.
Kdybych byla královnou v krásné Francii
S radostí bych dala žezlo své
I hodnost, žezlo, moc svou veškerou
Za srdce tvé.
Jen aby ke mně, laskavý pohled tvůj se sklonil
Byť jediný den
Bych dala bílý plášť svůj hermelínový
I celý dvůr.
Kdyby mi Bůh dal korunu hvězdami zdobenou
Cherubínů,
Zlatá křídla a krásu zahalenou
Serafínů,
Raději bych blíž tebe na zemi
Žila navždy.
Neboť i v nebi, vidíš — tebe nad vše stavím
Ty, lásko má.
Ach — milovat tě, nejsem šlechtična Ni královna — běda.
A nemám nic — jen lásku duše své
Nic tady dole.
Leč přijdeš-li pod střechu mou osamělou
Budeš král...
A láska má, srdce i modlitba moje
Budou pro tě.
Je to hloupé — je to hloupé — ale je to pěkné.
Přišel Schinina — a taky Franceschi.
Jsem tak rozrušena, že jdu znovu ke Gaviniovým. Pán mi poslal vstupenku. Jak nejlépe jsem mohla, vysvětlila jsem svou druhou návštěvu — Paní, jsouc zadržena u nemocné sestřenice, přijde ve středu. Zahrnuji ji komplimenty — je velmi milá — a tak.
Jen aby se sněmovny zavřely! Nedovedete si představit, jak to vše rozvrací mou existenci.
Jsem celá bez sebe a jdu spát, abych unikla tomuto dráždění. Není ještě devět hodin!
Včera jsem byla tak moudrá. Nevrhejme se nikdy na padesát věcí najednou. Představme si každou věc jako kuličku — a nechme je mizet tak, jak budou věci vyřízeny.
Prozatím je tu sněmovna v pondělí a v úterý. Nemluvme o zbytku — pro Boha.

Poznámky

Pozn. překl.: Odcizuje se (s'estrange) — archaický výraz z 16. stol. použitý Markétou Navarrskou; dnes se užívá „s'éloigne“. Marie ho cituje vědomě jako literární gesto. ↩