Sobota 8. června 1878

Nejdu do ateliéru — bude to poprvé, co zmeškám Roberta-Fleuryho.
Hle, výsledek Multedových kroků.
Paříž, ulice du Colisée 36, sobota [8. června 1878] — Slečno,
Nevěšte se. Bude se jednat i bez vás. Přikládám dvě odpovědi. Paní Rouherová mi odpověděla, že si její manžel své vstupenky nevyzvedává a abych se obrátil na pana Gaviniho, k němuž se i slečna Rouherová obrací v takových případech. Pan Gavini je totiž hlavním rozdělovatelem.
Napsal jsem mu — ale velmi pozdě. Bude-li mít, budu mít i já — ale jistě mít nebude.
Záměrně jsem neuvedl adresu pana de Valon. Je to zbytečné, píše-li se vlastnímu poslanci. Vězte, že jsem se nikdy nedopustil žádné chyby ani opomenutí.
Zdrcen, zarmoucen, pokorně se vrhám k vašim nohám.
A. Multedo. — Snad kdybyste byla poslechla a ihned odeslala dopis panu de Valon, vstupenky byste dostala.
POSLANECKÁ SNĚMOVNA
Versailles, 7. června [1878] — Drahý vikomte a příteli,
Nemohu vám vypovědět, jak nesmírně toho lituji. Právě jsem udělal vše možné, abych vám vstupenky sehnal... Nemožné. Ani jednu. Všichni moji kolegové je ode mne žádají — ale nikdo žádné nemá.
Jsem skutečně zarmoucen tím, že jsem takto zmeškal první příležitost, jež se mi naskytla, abych vám posloužil.
Tisknu vám ruku.
A. de Valon
Paříž, 7. června 1878
Drahý hrabě,
Již včera bylo nemožné sehnat vstupenky na zítřejší zasedání — a velmi lituji, že jste mě neupozornil dříve
na své přání.
Někdy se podaří dostat dovnitř bez vstupenky pána — ale dámy, o tom nelze ani uvažovat.
Váš oddaný.
G. E. Haussmann
Ale pan Turquan — referent na ministerstvu vnitra a záložní důstojník 11. dělostřeleckého pluku, jehož jsem potkala u Gaviniových — přijíždí v půl jedenácté a přináší mi vstupenku, pro niž jel ráno do Versailles.
Vydávám se tedy s mámou koupit paruku a brýle do faubourgu Saint-Honoré. Vycházíme, když nám podají telegram podepsaný Fortunéem — to Čokoláda jel do Versailles s Rosalií a oba dostali místa v lidové galerii. Sotva jsme koupily přestrojovací rekvizity, již jsem nastoupila do vozu — když vidím přicházet koho... Cassagnaca! Pozdravím velmi suše — a místo aby prošel, zastaví se a přijde k nám mluvit, jako by nebyl posledním z hrubianů. Je dobře vidět, že se žení — tak vesele vypadá; za několik dní půjde před porotní soud pro nějaký článek — ale chlapík je na to zvyklý, směje se tomu a chce nám ukázat spisy — jenže pouhý pohled na jeho aktovku přitáhl oči kočího i chodců — muselo se to zase schovat. Škoda — to listování ve spisech na sedadle fiakru působilo dobře. Tu jde kolem nějaká žena — náš muž říká, že ji znal před třemi lety, a dělá, že před ní chce utéci, nasedaje k nám do vozu. Říkám mu tedy hlouposti, posmívám se počtu jeho obětí a lituji, že vzdálenost od obchodu Bysterweld na třídu de l’Alma 67 je tak krátká. Říkám nejrůznější věci, jež by mohly být pravdivé... ale zkrátka vypadají jako posměch.
Neopomněla jsem také říci, že je zmenšený a vybledlý — a že jeho nedbalost si zaslouží pouze mé pohrdání — a že moje nožky mu již nepatří a nikdy mu je neukáži — a že nenávidím zbytečné lidi.
„Vaše krása mi k ničemu neslouží, protože vás nevidím — slunce dobrodějné; co se vaší vřelosti týče — ta není vůbec cítit. Obejdu se bez vás — díky Bohu — mám pět vstupenek.“ To vše se smíchem takže [věta nedokončena]
Nesnáším, když vám lidé říkají, že se vracejí z venkova a že se tam vrátí — je to lež, a dokonce dost urážlivá.
Hle — ten ničema nás opouští u našich dveří — neobědvám a jedu na nádraží s tetou. Tam opět Popaul — žádá, zda smí nastoupit do téhož vagonu a přivést s sebou několik (je jich pět — Cassagnac šestý) poslanců — mimo jiné pány de Bouville, Vinay a hraběte d’Espeuilles, jehož volba byla v pět hodin večer zneplatněna.
napříč stránkou
Odpovídám na jeho pozdrav a čtu noviny, aniž bych si ho dál všímala. Nechci být milá s mužem, který byl hrubý. A ve vagonu jsem pány poslouchala, aniž bych příliš mluvila.
Když jsem s Cassagnacem, zdá se mi, že mě muži pozorují zvláštním způsobem — a místo abych se mrzela, rozkvétám. Najednou, uprostřed rozhovoru, vytahuje z kapsy hromadu vstupenek.
„Šel jsem pro ně k tatínkovi a vzal jsem mu tohle.“
Řekla jsem mu dnes ráno, že jeho otec má osm vstupenek. To mi řekl Gavini včera. Co se toho ničemy Paula týče — tvrdí, že jsem šílená a že mu píšu vždy v tentýž den, takže mi nic nemůže sehnat. Tentokrát — díky Bohu — jsem mu nepsala — a nikdy mu již psát nebudu.
Teta mu vezme dvě vstupenky z lóže poslanců a dá mu tu, kterou jsme měly.
„Nedávejte ty ostatní, teto — máme koho usadit; vezmeme si pro sebe ty od pana de Cassagnaca a ty ostatní dáme.“
Hle, zpráva ze zasedání podle Officielu — [chybí]
Bylo to zábavné a seděly jsme dobře. Cassagnac — patrně spokojený tím, že tomu dnes unikl — vypadal bláznivě vesele. Kolem půli odpoledne jsem se přesunula do kouta, protože vedle mě seděla hezká žena a nevěděla jsem přesně, na koho se dívají.
I na mě se v mém koutě dívali.
Neměla jsem s tím psiskem ani mluvit — ale raději jsem se mu posmívala — a posmívala jsem se mu celou dobu; je pravda, že umí odpovídat. Teta je nadšená i mrzutá. Nesnáší, aby se díval na jinou ženu než na mě. Ubohá teta.
Co se mě týče — vrátila jsem se unavená a bonapartistka — ač se [Cassagnacovi] stavím na odpor. Cassagnac mi byl celý den potěšením — a pozorujíc ho jsem si myslela: jak může člověk nebýt bonapartistou! To bylo ve Versailles. V Paříži je to jiná věc.
Nepřichází-li nikdy — znamená to, že ho nezajímám — byť ho pobavím, když mě vidí; a nezajímám-li ho — co s ním, u čerta, chcete, abych dělala?..
Nevím, zdali jsem dobře udělala, že jsem řekla... říkal našim poslancům, že ty dámy, které jsou z rozumné země, musejí způsob, jakým se věci dějí ve Francii, shledávat velmi legrační — načež jsem řekla: „Ale vůbec ne — ten systém věčného větrání se mi celkem líbí.“ Ostatně na tom není nic mimořádného.
Jak je smutné, že nechodíme v Paříži do společnosti... Jedině to by mělo vliv na muže, který se mi tolik podobá. Je třeba do října (neboť teď jsou prázdniny) dosáhnout toho, abych chodila do sněmovny do diplomatické lóže.
Kdyby se ta princezna Troubetzkoyová vrátila, mohla bych ji poznat přes Boydovy... Ach! Jak je to vše k nevydržení. Tak jako tak — tento první úspěch mi dodává sebedůvěru — neboť koneckonců jsem do Versailles jela díky sobě. Jak je to vše k nevydržení! Jak je to přece vše k nevydržení... ano — vím — kvůli Cassagnacovi — ale to vše by se dalo zařídit, kdyby se neženil. Ale kdyby se oženil — to vše se stává zbytečným — nemám s ním co dělat — což je mrzuté — věnovala bych se své malbě.
Vzpomínáte si, že jsem měla být jakousi paní Récamierovou před dvěma lety — nuže — kvůli tomu bych se chtěla pozdvihnout. Kdybych ho bývala poznala letos v zimě, nestarala bych se o nic — nebyly by tu ty jakési... dřívější závazky.
Ta cesta byla zvláštní — poslouchajíc je, věděla jsem přibližně dopředu efekty a přerušení — a Cassagnac, jenž jim vyprávěl své myšlenky — a pak: „Hleďte — neberte mi to — to by nebylo čestné.“
Tito muži se ohromně baví. Hrát si na Francii, na zákony, na vlády — u všech rohatých! to není žádná přízemní hloupost.
Cítím potřebu vyložit vám nynější situaci a nastínit své plány či záměry — abych se k nim již nemusela vracet... Nevím nic. Ale ano — je třeba.
Je především a navzdory všemu malba — pak:
je Paul de Cassagnac — slavný muž, jenž mě měl uvést do politiky, což vůbec neudělal — zčásti proto, že nikoho neznáme a nemáme postavení. Mimo to mě ten chlapec velmi baví a mohl se stát (chvílemi tomu věřím) něčím vážným. Ale díky různým okolnostem zůstal přítelem — a tam začíná mrzutost; spokojovala jsem se přátelstvím — a hle — ani toho není. Tato bytost vynikající a plná vad a snad i neřestí — v očích obyčejných lidí, tato bytost tak podobná mně, nenachází nic, co by ji ke mně poutalo — a navíc nalézá jinou ženu, kterou si chce vzít! Nezapomeňme poznamenat, že v tom všem není nic z minulosti. Nešplhám na stoličku, abych hvězdám křičela, že celý svůj život věnuji pomstě. Pomsta za vše přijde ve svůj čas.
napříč stránkou
Důležité je snažit se, aby bylo co nejméně toho, zač se bude třeba mstít. Hle, podstata. Hle, velká věc. Hle, záchrana mé ješitnosti.
Stala jsem se strašlivě moudrou a spoléhám se (?) již jen na sebe. Nehledám již chimérické věci — neboť přicházejí samy, přicházejí-li — co lze přivodit, jsou věci dost jednoduché — a o to se budu snažit, aniž bych se tajila nebo styděla. Půjdu do diplomatické lóže — ujišťuji vás — navíc se pokusím zřídit salon... a přivedu tam i lidi z naší ambasády — zvolna. Kdo spoléhá jen sám na sebe, může být často jistý svou věcí.
Cassagnac se cítí vinen — ale necítí touhu napravit své zločiny. To mě velmi uráží. Dalo by se říci, že se v mém životě dosud nahromadily jen věci, za něž se musím pomstít... je to pravda — až do letošní zimy. Zbývá tedy jen splatit staré dluhy — a nebudu-li dělat nové, bude to možné. Prozatím mluvíme o Cassagnacovi, jenž mě zajímá — ostatní jsou dočista minulost, na kterou kašlu — a je to! Jestliže se Cassagnac ožení — bude to velká škoda — a amen. Co se ješitnosti týče — byly tu jen jakési neurčité rozmary — Mouzayové i mé — ale já v tajnosti zjevně — vždy jsem té ženě říkala, že jsou to hlouposti... Judic včera zpívala na kermesse písničku, kde sloky končí slovy: je to hloupé, je to hloupé — ale... je to pěkné! Točí se mi to v hlavě. Pokračujme — neožení-li se, není pomst, není mstění, není ničeho ze všech těch slov, kterých jsem zneužívala a jež mě odpuzují. Bude tu jednoduše mé tažení, jak ho všemi prostředky přivést k mému přátelství. Toto je, myslím, zhruba celý plán mé prozatímní existence Nic jsem nezatajila — nebudu mít co vysvětlovat; je to souhrn všeho — pamatujte si to a nechte mě v pokoji. Budu-li vám o Cassagnacovi mluvit poté, co ho uvidím — berte to jednoduše — nehledejte se mnou hádky — jsem příliš hrdá, abych běhala za těmi, kdo neběhají za mnou. Vždy jsem pronásledovala ty, kterým na mně nezáleželo — a opouštěla ty, kdo mě milovali — a zapomínajíc, že někteří mě milují, myslela jsem jen na ostatní — a připadala jsem si ubohá — neznajíc systém vyrovnání. Nyní je to jiné — a tato změna je přirozená, přišla postupně a je odůvodněná. Proto prosím věřte, že to není vymyšlená a náhlá změna [SPODNÍ ČÁST STRÁNKY PRÁZDNÁ]
Tedy — mrzí mě, že Cassagnacovi nemohu ukázat, že jsme velmi elegantní. Jinak by mi moje práce stačila — ale tato komplikace dělá naši pozici zvláště nepříjemnou. Cassagnac se nezměnil — vždy byl k nám stejný; k myšlence, že je méně milý, mě vede to, že to nepřibývá — a při takové pomalosti by to přátelství, upřímně řečeno, mělo jít alespoň crescendo.
A čím více se odcizuje, jak říkala Navarrská královna, čím více se odcizuje ode mě — tím příjemnější by bylo ukázat se... velmi elegantní ve všech ohledech — nikoli abych přivodila vášeň... hloupost! — ale pro jistý... pocit zcela přirozený a pochopitelný, jenž nemá co do činění s láskou.
Hle, přibližně celý plán prozatímní existence. Ale dosti — víte dost. Amen.
Cassagnac má záda a nohy! Můj císaři — to se na prvního milovníka nesluší... seděli jsme ve vagonu vedle sebe, bylo nám těsno, bylo horko... je to hloupé... ale je to pěkné. Ach — fuj.
Ale ten pan Turquan — jaká laskavost! Vskutku je to podivuhodné.

Poznámky

Pozn. překl.: Odcizuje se (s’estrange) — archaický výraz z 16. stol. použitý Markétou Navarrskou; dnes se užívá „s’éloigne“. Marie ho cituje vědomě jako literární gesto. ↩