❦
Pátek 24. května 1878
Jsou lidé odsouzení ke smůle — a nedá se nic dělat. Řeknete mi, že já k nim nepatřím?Vendredi 24 mai 1878Il y a des gens voués à la guigne et il n’y a rien à faire. Direz-vous que je n’en suis pas ?
Musím vám říci, že poté co jsem ve čtyři hodiny domalovala, nepřestala jsem číst „Nababa“, román Alphonse Daudeta1. Je to velmi zajímavé — a ten typ Nababa by se podobal ještě někomu jinému, kdyby ho zjemnili a povznesli. Vím dobře, že ta podobnost není lichotivá — proto je třeba, jak říkám, zjemnit, povznést, zduchovnit. Ne že by byl člověk ideální, nadmíru jemný a převznešený... totiž, přesně nevím... nevěřím svému úsudku — když je někdo ideální, myslím, že beru fádnost za vznešenost; a když mi někdo připadá energický a mimořádný, bojím se, že jde o hrubost, o něco obecného, maloměšťáckého. Šťasten, šťasten, šťasten, kdo umí říci tak, jak myslí. Čtěte Balzaca — každý cítil jako on, ale kdo to dovedl napsat?
Je dois vous dire que ayant fini de peindre à quatre heures je n’ai cessé de lire « Le Nabab », roman d’Alphonse Daudet. C’est très intéressant et ce type de Nabab ressemblerait à quelqu’un d’autre si on l’affinait et l’anoblissait. Je sais bien que la ressemblance n’est pas flatteuse aussi il faut, je le dis, affiner, anoblir, spiritualiser. Ce n’est pas que l’on soit idéal, extra-fin et noblissime... c’est-à-dire je ne sais au juste... je ne me fie pas à mon jugement, lorsque l’on est idéal je crois que je prends de la fadaise pour de la distinction et quand on me semble énergique et extraordinaire je crains que ce ne soit de la rusticité, du commun, du bourgeois. Heureux, heureux, heureux, celui qui sait dire comme il pense. Lisez Balzac, chacun a senti comme lui mais qui a su l’écrire ?
Hluboký hlas, měkký a teplý — oči sametové, zahalené a žhavé. Úsměv podivuhodné laskavosti. A pak, když je u své matky, ten způsob „vrhnout na zem nohy i velké tělo s mazlivostí gest a slov opravdu dojemnou“. Tak se líčí Nabab — a přesně to bych mohla říci já... ! Ne — opravdu, kdybych se měla před svým deníkem ostýchat a neříct všechny fantazie, jež mi táhnou hlavou, bylo by to příliš směšné!
Une grosse voix douce et chaude, des yeux de velours, voilés et brûlants. Un sourire d’une bonté merveilleuse. Et puis quand il est près de sa mère cette façon de « jeter par terre ses pieds et son grand corps avec une câlinerie de gestes et de paroles vraiment touchantes ». Voilà ce qu’on raconte du Nabab, c’est ce que j’aurais pû dire... ! Non, vrai si je devais me gêner avec mon journal pour dire toutes les fantaisies qui me passent par la tête, ce serait trop ridicule !
Tedy, poslyšte, pokud jde o fantazie — podívejte se na dobrého Joyeuse v „Nababovi“ — pochopili jste jistě, že jde zcela o mě, co se týká imaginace. Přeji si, aby ti ubožáci, kteří tuto knihu vydají, vložili sem strany 87 a 88 Nababa.
Ainsi écoutez quand aux fantaisies, voyez le bonhomme Joyeuse dans « Le Nabab » vous avez sans doute compris que c’est tout à fait moi pour l’imagination. Je désire que les misérables qui publieront ce livre intercalent ici les pages 87 et 88 du Nabab.
Uvidí, jak pan Joyeuse nastoupí do omnibusu a sedí naproti muži — a začne si představovat, že ten muž chce políbit jeho dceru, a tak ho zabije a jde to nahlásit policejnímu komisaři — načež se vrátí k realitě.
Ils verront comment M. Joyeuse prend l’omnibus et a en face de lui un homme, et il s’imagine que cet homme veut embrasser sa fille, alors il l’assassine et va le déclarer au commissaire de police après quoi il revient à la réalité.
Vložený list · passage d’Alphonse Daudet, Le Nabab (1877), recopié par Marie
Chcete další rys té obdivuhodné imaginace?.. Prší, mrzne — psí počasí. Pan Joyeuse nastoupil do omnibusu, aby jel do kanceláře. Protože sedí naproti jakémusi kolosovi s brutální hlavou a hroznými bicepsy, pan Joyeuse — celý malý, celý slabý, brašnu na kolenou — zatahuje nohy, aby uvolnil místo ohromným sloupům, které nesou monumentální trup jeho souseda. Za jízdy — déšť na sklech — pan Joyeuse se zasní. A vtom kolos naproti — který má vcelku dobrou tvář — je velmi překvapen, že vidí tohoto malého muže měnit barvu, dívat se na něj se skřípáním zubů, s divokýma očima, očima vraha. Ano, očima skutečného vraha — neboť v tuto chvíli prožívá pan Joyeuse hrozný sen... Jedna z jeho dcer sedí tam, naproti, vedle té obrovské šelmy — a ten bídák ji pod pláštěnkou bere kolem pasu.
Voulez-vous un autre trait de cette imagination prodigieuse ?.. Il pleut, il gèle; un temps de loup. M. Joyeuse a pris l’omnibus pour aller à son bureau. Comme il est assis en face d’une espèce de colosse, tète brutale, biceps formidables, M. Joyeuse, tout petit, tout chétif, sa serviette sur les genoux, rentre ses jambes pour laisser la place aux énormes piles qui soutiennent le buste monumental de son voisin. Dans le train du véhicule, de la pluie sur les vitres, M. Joyeuse se prend à songer. Et tout à coup le colosse de vis-à-vis, qui a une bonne figure en somme, est très surpris de voir ce petit homme changer de couleur, le regarder en grinçant des dents, avec des yeux féroces, des yeux d’assassin. Oui d’assassin véritable, car en ce moment M. Joyeuse fait un rêve terrible... Une de ses filles est assise là, en face de lui, à côté de cette brute géante, et le misérable lui prend la taille sous son mantelet.
„Odtáhněte ruku, pane...“ — to pan Joyeuse řekl již dvakrát... Ten druhý se jen ušklíbl... Teď chce políbit Elisu...
« Retirez votre main, Monsieur... » a déjà dit deux fois M. Joyeuse... L’autre n’a fait que ricaner... Maintenant il veut embrasser Elise...
„Ach! Zlosynu!...“
« Ah ! bandit !..'
Příliš slabý, aby bránil dceru, pan Joyeuse — celý zpěněný vztekem — hledá v kapse nůž, zasadí drzounovi ránu přímo do hrudi a odchází s hlavou vztyčenou, pevný ve svém právu uraženého otce, podat hlášení na prvním policejním komisariátu.
Trop faible pour défendre sa fille, M. Joyeuse, écumant de rage, cherche son couteau dans sa poche, frappe l’insolent en pleine poitrine, et s’en va la tête droite , fort de son droit de père outragé, faire sa déclaration au premier bureau de police.
„Právě jsem zabil muže v omnibusu!...“
« Je viens de tuer un homme dans un omnibus !..'
Při zvuku vlastního hlasu, jenž skutečně pronáší ta zlověstná slova — ne však v komisariátu — nešťastník se probouzí, uhodne z vyděšených tváří cestujících, že musel mluvit nahlas, a dobře využije výzvy průvodčího: „Saint-Philippe... Panthéon... Bastille...“ — aby vystoupil celý zmaten, uprostřed všeobecného ohromení.
Au son de sa propre voix prononçant bien, en effet, ces paroles sinistres, mais non pas dans le bureau de police, le malheureux se réveille, devine à l’effarement des voyageurs qu’ il a dû parler tout haut et profite bien de l’appel du conducteur : Saint-Philippe... Panthéon ... Bastille.. » pour descendre tout confus, au milieu d’une stupéfaction générale.
A pak je tu Félicia Ruÿs2, která má hodně ze mě — útok doktora, který ji najednou ze všeho znechutí — podobné věci jsem viděla.
Et puis il y a Félicia Ruÿs qui a beaucoup de moi, l’attentat du docteur qui la dégoûte tout d’un coup de tout, j’ai vu des choses dans ce genre.
Tato kniha, pak sny, spousta věcí, takže nevím, kterou z nich mám říci... Ale — poslyšte — v tuto chvíli bych potřebovala dva muže, kteří jsou do mě velmi zamilováni. Pak bych si mohla dovolit zabývat se třetím — a to by mě trochu bavilo. Bláznivý nápad.
Ce livre, puis les rêves, un tas de choses qui font que je ne sais laquelle je dois dire... sinon, tenez, en ce moment j’aurais besoin de deux hommes très amoureux de moi. Alors je me permettrais de m’occuper d’un troisième et cela m’amuserait un peu. Folle idée.
Jsem, zaplať Pánbůh, znechucena těmito zábavami, které mi přinesly starosti, aniž by to stálo za to.
Je suis Dieu merci dégoûtée de ces amusements qui m’ont rapporté des ennuis sans que cela en vaille la peine.
Chtěla bych milovat někoho — vážně, zcela. Ale abych si to mohla dovolit, museli by tu být alespoň dva, jimiž bych pohrdla... chápete — pak by mě ten třetí mohl vůbec nemilovat.
Je voudrais aimer quelqu’un, sérieusement, tout à fait.Mais pour me le permettre il faudrait qu’il y eu eût au moins deux que j’aurais dédaignés... vous comprenez alors le troisième pourrait ne pas m’aimer du tout.
Jaká šílenost... Bože, jsou to ty dlouhé, hrozně nudné večery, ta věčně sekýrující domácnost, ta kniha nakonec — podobnosti, analogie, fantazie — které přinášejí chvíle vyčerpání, v nichž by člověk chtěl se vším skončit — a skoncovat lze jen dvojím způsobem: Zemřít nebo milovat.
Quelle folie... mon Dieu ce sont ces longues soirées terriblemnt ennuyeuses, cet intérieur tracassier, ce livre enfin, des ressemblances, des analogies, des fantaisies, qui amènent des moments de lassitude pendant lesquels on voudrait en finir avec tout et pour en finir il n’y a que deux moyens : Mourir ou aimer.
Oh! Kdybyste věděli, jak jsem unavena tímto životem smutku, trápení, zhroucení!
Oh ! si vous saviez comme je suis fatiguée de cette vie de tristesse, de contrariétés, d’écroulement !
Když se vše šklebí, vše prchá, vše se vysmívá...
Quand tout grimace, tout fuit, tout se moque...
Poznámky
Pozn. překl.: Alphonse Daudet, Le Nabab (1877) — román satirizující společnost Druhého císařství; „nababem“ je zde myšlen bohatý, neotesaný zbohatlík z kolonie. ↩
Pozn. překl.: Félicia Ruysová, nadaná mladá sochařka z románu Alphonse Daudeta Nabob (Le Nabab, 1877); „útok doktora“ je pokus módního lékaře Jenkinse zmocnit se jí. ↩