Pondělí 20. května 1878

Paní Yorkeová předevčírem navrhla jít s ní na bál ministerstva zahraničních věcí, který bude nejzajímavějším bálem Výstavy po bále anglické ambasády. Bylo třeba požádat o pozvání na naší ambasádě — to bylo zcela možné. Požádali jsme o ně teprve včera večer.
Bál se koná dnes večer.
Není ani poledne — jsem již zpátky, odešla jsem z ateliéru s tím, že mě bolí hlava. Nemohla jsem pracovat, protože jsem plakala touhou jít na ten bál.
A kdybyste věděli, jak moc po tom toužím — měli byste se mnou soucit!
Chci, chci, chci tam jít. Je hloupé, že se nesmířím — ale rmoutím se jako při první nepříjemnosti.
Od poledne do dvou jsem plakala silněji než velký vodopád na Výstavě.
Nevzali v úvahu mou velkorysost — kdybych místo slz dělala scénu, hnulo by to s nimi; ale protože jsem nic neřekla, nechali mě chcípnout žalem. Prosím, ať nikdo nevypráví, že mě zbožňují a dělají pro mě vše. Nedělají absolutně nic — to musíte vědět lépe než kdokoli jiný.
S paní Yorkeovou by to bylo tak pohodlné, tak zábavné.
A nikdo, nikdo, nikdo pro... Copak to nevzbuzuje soucit, copak to není ubohé, copak to není příšerné!
Plakat, protože chci jít na bál! A ani vzorná matka, ani citlivá teta, ani andělská sestřenice... Ach, ti zlí, ti bezcitní! Je čtvrt na tři — nemám srdce jít do ateliéru.
Nikdo pro mě nic nedělá — a oči mám tak rudé a ještě tolik slz, že by byl ateliér zaplaven... Těm ubožákům je to jedno a nikdo pro mě nic neudělá.
To jsem ale hloupá... Oh — když už po něčem jednou toužím, v devatenácti letech jsem ještě nezemřela — a jen tento papír to ví.
Chápete — neodcházím, protože stále doufám, že někdo přijde a zeptá se mě, proč pláču, a když budu mít drzost přiznat, že je to proto, že chci jít na ten bál — udělají něco pro to, abych šla. Je skoro tři hodiny a čas stále postupuje — a já nemám ani šaty; ale ještě by byl čas — do jedenácti je osm hodin... Ale nikdo, kdo by mi pomohl — nikdo, kdo by mě aspoň vyslechl.
Když už jednou pláču pro věci svého věku... Já... Všichni se skrývají — na mou čest — a teta, která mě zbožňuje, odešla na Výstavu — jaké dobré srdce. Dobře vědí, co chci — ale jsou líní a raději nechají, aby to přešlo, ti bezcitní. Nikdy by žebrákovi nedali — nikdy — a přitom jsou prý dobří!
Berthe, která je vdaná a je v Londýně, dostala pozvání — já ne — a ona ho nepotřebuje ani nechce.
Je čtyři hodiny — zkoušela jsem myslet na něco jiného, ale právě to „něco jiného“ mě vracelo k bálu.
Zahrála jsem Zimmerův valčík více než třicetkrát za sebou, pak všechny neapolské písně.
Víte — moje teta se prochází na Výstavě.
Když pomyslím, že mám živůtek — a potřebuji jen sukni, kterou by Caroline za hodinu ušila z kousku tulle illusion!
Takhle to dopadá, když nedělám scény. Ach! Ti ubožáci. Uchovám si na památku kapesníky z dnešního dne.
Tímto dnem jsem se znovu stala dítětem — všechny ty nechutnosti jsou daleko, je tu jen ubohá malá dívka, která chce jít na bál... S tou touhou se mísí ještě jiné ohledy, o nichž je zbytečné mluvit.
napříč stránkou
1880. Šlo o to vidět Cassagnaca — ale on tam nešel.
Ti lidé, vidouce mě u oběda zasmušilou, nenašli nic lepšího, než mi mluvit o rtech a zubech Multeda — a protože byl můj odpor zcela zřejmý, mluvili o zubech a rtech Cassagnacových — „Tak tohle je někdo, to už je jiná!“ říkali — a vše doprovázeli tázavými pohledy. Kdyby Paul de Cassagnac byl o trochu méně tím, čím je, stal by se mi odporným — jen kvůli tomu.
Stejné je to s Blancem — chcete, abych vám jedním tahem vylíčila tohoto pána, který je podle všech ještě jedním z nejhezčích mužů Paříže? Nuže, tento pán je s to přijít k ženě — nabídnout jí své služby — a sdělit jí, kolik toho může vydržet. Je to odporné, co vám říkám — ale vsadila bych hlavu, že je to pravda; představovala jsem si to a včera jsem se jakoby mimochodem zeptala de Daillens že jsem to slyšela. Odpověděla mi, že je to celý on — a ostatně, jeho úspěch u žen prý pramenil z..................... větu nedokončila.
Nemohu zapomenout a stále doufám, že tam půjdu — ještě není pět hodin.
Otvírám už pojedenácté schránku a sešit.
Tady je to, co píšu paní Yorkeové.
Vážená paní,
Fortuné odnesl dopis pro pozvání a zdá se, že ho uložil tam, kde neměl — takže jsem opravdu zoufalá... Tím spíše, že mám náhlou a bláznivou touhu jít na ten bál. Kdybyste mě mohla jakýmkoli zázrakem dostat z nesnází, byla bych opravdu velmi šťastná.
Podvanácté. Otevření zamčené schránky. Právě jsem rozbila čtyři židle. To je málo — to mě neuklidnilo.
Potřinácté. Čert vezmi všechny — znovu jsem rozbila ty čtyři židle a nechala ještě dvě další a stůl.
Jedny si připravují šaty, já rozbíjím nábytek — jsem ještě hodná, že si vybírám ty nejjednodušší.
Každý si dopřává uspokojení, které si může dopřát. Člověk dělá, co může.
Ti ubožáci, ti lupiči — kdyby šlo o jejich Georgese, ti darebáci by vše dávno udělali!
Počtrnácté. Pokaždé si myslím, že jsem vše řekla.
Tato Marie bydlí u Cassagnaca, jak mi říkali. Teď si vysvětluji ten malý šedo-modrý pokojík vedle červeného. Měšťácká postel, suché květiny, fotografie všude kolem postele, na zdech.
Je to jakási hospodyně-Egerie; prý se jí ptali, kde se obléká: „Mám Paulovu šatnu.“ Spravuje mu ponožky. Ale co mi připadá alespoň zvláštní — tenhle šedý pokojík je tak blízko červenému... A je to muž, schopný podlehnout takové vášni... To je tak mimořádné, že to skoro ani není příliš ošklivé...
Ale opravdu, ta příhoda je kuriózní. Jak je to legrační, jak je to legrační, jak je to legrační — velmi legrační.
Máme tedy:
Politik, rytíř a Svině.
Nuže, je trojjediný jako hinduistické božstvo.
Jak je hloupé, že už není karneval.
Ale dnes večer... Ti ubožáci se vrátili z Výstavy.
Berthe mi píše.
Vracím se z bálu — paní Boydová stále mluví o Berthe a její zradě.
Měla jsem bílé faille šaty od Wortha, které mám v záloze pro všechny případy a které jsou nevýrazné a banální. K tomu přidejte tvář, která hodiny plakala, a otupělý rozum. Pan de Plancy, když viděl, jak se nudím, přišel mě provést salony — pak mě představil hraběti de Valori, tomu z bálu d’Osmond — a ten byl dost hloupý, aby o tom promluvil; já jsem dělala hloupou — „a bylo po tom“.
Tančila jsem kotilion s Morganem, ale protože jsem pila limonádu, zatímco se ostatní rozsazovali, dostali jsme židle za ostatními — takže jsem strávila celý čas v hovoru stejně nudném jako povrchním. Myslela jsem, že uvidím Marcuarda, který je v Paříži; doufala jsem také, že potkám Cassagnaca — aby mě viděl na slušném místě. Opět jsem oznamovala jeho sňatek, o němž ostatně Plancy už slyšel.
Škoda, že jsem nic nevěděla dopředu — byla bych se oblékla a bavila.
„Být tebou, Marie,“ řekla Dina, „v těchhle šatech bych o bál nestála.“
Zkrátka, chtěla jsem tam jít.
Byl tam náš vévoda a jeho nová quasi-vévodkyně — dávají jí titul princezny de Beauharnais. Leichtenbergové jsou příbuzní Beauharnaisů i Napoleonidů — a dalších princů také. Strašná tlačenice.
Před odchodem na bál jsem spálila šest židlí v krbu, aby zmizely stopy mých násilností. Bože, nerozbíjela jsem je v záchvatu zuřivosti — zvolila jsem oběti a obětovala jsem je, protože jsem si myslela, že mi to prospěje. Byla jsem tak zarmoucena... „Nepůjdeš,“ říkala jsem si — „ale kdybys šla, Cassagnac by tě tam viděl a to by ti dodalo postavení.“ A při té myšlence jsem šílela.
Ano, žení se. Na takovou ohavnost si člověk nerad zvyká.
Byli tam Durandovi, Prodgersová a mnoho jiných, které znám a kteří mě znají z vidění. Také Petit-Paul — víte, ten z Říma.

Poznámky

Pozn. překl.: Tulle illusion — velmi jemný, průhledný tyl, oblíbený v 70. letech 19. stol. pro plesové šaty. ↩
Pozn. překl.: Egeria — v římské mytologii nymfa a múza, rádkyně krále Numy Pompilia; Marie termín používá ironicky pro ženu s neformálním vlivem na mocného muže. ↩
Pozn. překl.: Faille — žebrovaná hedvábná tkanina, oblíbená v 70. letech 19. stol. pro slavnostní toalety. ↩
Pozn. překl.: Worth — Charles Frederick Worth (1825–1895), proslulý pařížský módní návrhář, oblíkající elitu Druhého císařství i Třetí republiky. ↩
Pozn. překl.: Marie píše en-tous-cas (správně en-tout-cas, doslova „v každém případě“): deštník-slunečník pro každé počasí; přeneseně šaty, které má po ruce pro jakoukoli příležitost. ↩