Pondělí 6. května 1878

Pracovala jsem celý den — to jsem celé tři týdny nedělala příliš pravidelně. Víte, koupám se tolikrát denně, kolikrát je to možné, a právě večer jsem se osvěžila a oblékla si cosi dlouhého, bílého, přiléhavého (bez korzetu, což dodává mnoho gracie a jistý dramatický nádech) — když přišel Blanc. Po pár minutách hovoru nám sděluje, že „Paul mu sice nic neřekl, ale on je přesvědčen, že se chystá ženit, protože kdykoli se ho na to někdo ptá, vypadá mrzutě, a že původ rodiny Acardovy není tak čistý, jak by si bylo přálo...“
Ten ubohý fregatní kapitán mi opět způsobil bolest; nebýt úterních bláznovství, tak bych nebyla tak rozhněvaná... nuže! Gratuluji jeho budoucí! Buď je to prase, nebo ji nemiluje.
Dívka, která se chová tak bláznivě — ano, bláznivě — nesmí čekat, aby si jí někdo cenil. Jsem si jistá, že ta druhá hraje o to víc svatou, čím lépe ví, s jakým starým zhýralcem má co do činění, a ten blázen je příliš šťasten, může-li se dotknout špiček jejích prstů nebo jí — hrůza! — políbit ruku.
Když se rozsvěcují svíčky, zahaluji se do nevím jakého indického mušelínu nebo čert ví jakého egyptského materiálu, matného a poddajného — je mi skoro nemožné mít tvář a hlavu odkrytou, když mě postihne nějaká mrzutost, kvůli níž si nedovoluji truchlit, ale která mě celou ochladí a ochromí... Kdybychom mě postrčili, padla bych jako závoj, jímž jsem zahalena — bez hluku a bez odporu.
Není to k zuřivosti, vidět toho Blanca hrát piketu s mou paní matkou! Mám chuť vidět Blanca! Mám chuť slyšet, že jsem uměním povýšena nad smrtelníky a jejich bídu! Ano, jsem. Zcela jsem se odtrhla od své minulosti, nikdy o ní nebudu mluvit — nepotřebuji ji. Každé slovo, které nyní říkám, musí mít váhu. Nemluví na vás jako Bossuet, ale mé výrazy, kdykoli jsem mluvila vážně, dávno nemají nic přehnaného.
Paní Baudoinová — víte, matka Jeannina — přišla večer, zítra odjíždí. Mluvila jsem celý večer o svém sňatku s Gambettou a ke konci jsem začala věřit, že je to věc možná — a proč ne? Kdyby chtěl, ihned bych souhlasila. Napsala jsem mu dnes večer anonymní dopis, dost rozumný, aby si ho povšiml. To by bylo skvostné, oslnivé a velkolepé.
[Na příč stránky: Zapomněla jsem, jaké iniciály jsem uvedla. Nelze zjistit, zda přišla odpověď.]
Jaký rozruch, můj císaři! A pak bych se stala prezidentkou republiky —
Blanc to pokládá za idiotismus. Ale proč?...
Otec paní Doubeltové zemřel. Tato dáma, po oněch projevech přátelství, které znáte, si půjčila od mámy diamantovou brož — nikdy ji nevrátila, sama se nikdy neukázala; [Slovo začerněno: dříve] psala často malé pozvánky a sliby.
[Na příč stránky: Přinesla šperky po třech měsících.]
Přejděme, není to zajímavé. Tedy, přemýšlím o všech těch krásných věcech napsaných za pozování se Schaeppi. Opravdu, jaká škoda a jaká nuda!.. Chvilinku jsem si myslela, že mě to bude bolet víc, než si kdo může myslet — ale po hodině těch nemilosrdných úvah, které jsem si vybudovala dlouhým trénováním na nepříznech svého dřívějšího života, je moje nuda, zredukována na nejjednodušší výraz, věcí zmatenou, které se mi nechce ani trochu věřit, jež mě hluboce otravuje a připadá mi zcela příšerná.
Paní Doubeltová odchází, je jedna hodina. S pomocí všech těch žertů jsem se zachránila před zbytečným smutkem, který by trval hodiny a který je pro tuto noc i pro příští dny dostatečně zmírněn. Ostatně, pevně to přijmu, třebaže je to těžké, velice těžké... ale nic jiného nezbývá... podřídit se událostem... Víte, že to vůbec není příjemné! Dost rozmazlenosti. Tedy, přijímám to... a co kdyby to nebyla pravda? Kdyby to nebyla pravda, byla bych nadšená! Ale žel, smutné věci jsou vždy pravdivé...
A přece jsem to tenkrát prosila — je pravda, že mi nic neslíbil; jak chcete, aby Pánbůh sliboval.
Kdybych byla žena inteligentní, jemná, zákulisní, užitečná, zaměstnali by mě — ale já jsem jen zábavná!!
Nuže, tyto krásné zuřivosti přejdou.

Poznámky

Pozn. překl.: Jacques-Bénigne Bossuet (1627–1704) — francouzský duchovní a spisovatel, proslulý velkolepými pohřebními řečmi a rozvláčným stylem.
Pozn. překl.: Léon Gambetta (1838–1882) — přední francouzský republikánský politik, jeden z nejvlivnějších mužů Třetí republiky. Marie se o sňatek s ním zjevně fantazíruje jako o přístupu k politické moci.