Neděle 21. dubna 1878 – Velikonoce

Šla jsem k přijímání v černém a v klobouku, proti obyčeji i proti svým zvyklostem. Přistupovala jsem s chvěním a opakovala jsem kněžova slova, když říká: věřím také, že toto je samo tělo a sama krev našeho Pána Ježíše Krista, což jsem nikdy předtím nedělala, protože jsem tomu nevěřila; myslela jsem, že toto je víno a chléb, které představují krev a tělo. Zajíkavě jsem to vyslovila a uvěřila jsem tomu, a ve slavnostní chvíli (i předtím, i potom, i celou dobu) jsem prosila o to, oč jsem prosit měla. Myslím dokonce, že jsem uvěřila proto, abych si to lépe zasloužila.
Multedo přišel ve dvě, několikrát jsme zůstali sami a vyznal mi lásku, dost vážně. Takové věci člověka přece jen rozruší, a když mi řekl: „Copak vy nevíte, že vás miluji! Že vás miluji celou svou duší!“ — pocítila jsem jedno z těch pohnutí, která jsem kdysi pokládala za lásku! „Ale,“ řekla jsem mu, „myslím, že kdyby to byla pravda, nebyl byste jediný.“ — „Kdyby to byla pravda! Vždyť to dobře víte, jak tomu můžete nevěřit!“
Uchopil mou ruku a vášnivě ji políbil.
„Pane,“ řekla jsem celá zardělá a odtáhla ruku, „nestydíte se, že se kvůli vám musím červenat? Na bonapartistu jste opravdu špatně vychovaný, neboť nemyslím, že by se ve Francii takhle mělo jednat se slečnou.“
Pak mě deset minut zapřísahal, abych mu podala ruku, ale nepodala jsem mu ji a zachovávala jsem vážnou tvář, pod níž se skrývalo opravdové pohnutí.
„Ukradl jste ji!“
„Dopřejte mi ji tedy s vaším svolením!…“
„Nikdy.“
„Copak nevíte, že ten polibek, který jsem si znenadání vzal, mi bude dělat společnost po těch pětadvacet dní, které strávím daleko od vás… že…“
Vtom někdo vešel. Hraje zamilovaného dobře, ten pán.
Měla jsem chuť jít do Madeleine, ale řekla jsem si, že by to k ničemu nebylo, a nešla jsem.
Odešel po čtvrté; vyšla jsem si na chvíli s Dinou, pak tu byli Franceschi, Goldsmid a Mouzayové. Mluvilo se mimo jiné o Cassagnacovi a já řekla, že o něm nechci slyšet nic zlého, že ho mám ráda a vážím si ho a že se to nezmění, ani kdybychom se rozkmotřili.
Dámy u nás večeřely a právě odešly.
Že by mě Multedo opravdu miloval? Postavila jsem proti němu zeď lhostejnosti a posměchu, a to mi pomohlo k několika z těch bonmotů, které všichni shledávají tak zábavnými a duchaplnými a které mně připadají docela prosté. Ach, chudák mladík, odjede hodně smutný, není-li to strašný komediant.
Myslíte si, že jsem zapomněla na Berthinu masku? Nikdy, nikdy, nikdy. Mouzayové ho viděli v Madeleine. Znáte ten příběh o perlách, které se házejí sviním?
Kdybych byla někým, okázale bych k němu projevovala vášeň, a to by mu lichotilo. Bylo by to zábavné. Taková, jaká jsem, mohu jen zůstat na svém podstavci. Co jsem se dnes napovídala! Byla jsem rozkošně veselá. Teď chci být koketní ke všem.
Jako mladá dívka si nemohu dovolit trpné způsoby královny, která se z vlastní vůle stala otrokyní. Vždycky je za tím vidět ten zatracený sňatek, a ten odpuzuje, když prosvítá zpod ženiných pozorností.
Kdybych ho tak viděla, věděla bych dobře, jak na to. S Multedem jsem stejně zábavná a ne tak bláznivá; kromě toho jsem zpočátku použila několik lichotek, které vždycky dobře působí.
Co to má znamenat???
Říkala jsem vám, že nic takového nechci! Nechci to! Cože! pod záminkou, že je do mě Multedo zamilovaný, si dovoluji bůhvíjaké hlouposti! Nechci to. Amen. Cože, já se bráním tomu, abych lidi okouzlovala?
Kdybyste věděli, oč jsem Pánaboha prosila a co jsem Mu slíbila!
napříč stránkou
1880. Prosila jsem, abych si mohla vzít Cassagnaca, a slíbila jsem, že ke sňatku s ním svolím.