Sobota 20. dubna 1878

Včera večer, když jsem ukládala tento sešit, otevřela jsem dvaašedesátý a přečetla několik stránek, až jsem nakonec narazila na Antonelliho dopis. Dlouho jsem nad tím snila a usmívala se a zase snila. Šla jsem spát pozdě, ale není to ztracený čas; takové ztracené chvíle člověk nemá, kdy se mu zachce, má je jen, dokud je mladý; je třeba jich využít, vážit si jich a těšit se z nich jako ze všeho, co nám Bůh dává.
Mladí si neumějí svého mládí vážit, ale já jsem jako stařena, která ví, jakou cenu to všechno má, a nechce přijít o jediný požitek.
Robert-Fleury mi zabránil vyzpovídat se před mší, takže se přijímání odkládá na zítra. Zpověď byla svérázná, tady je:
„Nějaký hřích přece máte,“ řekl kněz po obvyklé modlitbě, „nepropadáte lenosti?“
„Nikdy.“
„Pýše?“
„Vždycky.“
„Nedržíte půst?“
„Nikdy.“
„Urazila jste někoho?“
„Myslím, že ne, ale je to možné. Spousta drobností, otče, nic vážného.“
„Nuže, ať vám Bůh odpustí, má dcero. Atd. Atd.“
Nohy jsou hotové, jsou příšerné. Hledáme byt; jsem hrozně unavená z toho, jak jsem vyšlapala dvacet různých schodišť, a teď mě bolí hlava a hledám pro to mravní příčiny, ale žádné nenacházím.
„Hrom do toho! To má ale trému, že přijde zrovna na Bílou sobotu,“ řekla Rosalie, když přišel Multedo.
Madame de Fayet byla v salonu, já u sebe a neoblečená. Oblékla jsem se, a tu přišli d’Alt a Goldsmid.
Nikdy jsem se necítila tak volně jako v posledních dnech. Dřív by mi všechny ty kočáry před Palácem průmyslu, kde se teď konají jezdecké závody, vnukly chuť jet tam a vidět všechen ten svět; a odtud už jen krok k závisti, k pláči, ke vzteku. Teď, jakmile se takový pocit ozve, postavím proti němu úvahy tak pádné, že před nimi nemůže obstát, a zachovám si svou netečnost. Dřív bych se kvůli Cassagnacovi červenala, bylo by mi trapné o něm mluvit, protože mě opustil (máma už začínala nasazovat ten výraz, který znamená, že je taktní a ničeho si nevšímá) — teď o něm mluvím, když se naskytne příležitost, bez strojenosti, a neříkám o sobě, že jsem do něj blázen, ani že se mi zhnusil. A tak je to se vším. Jsem duchapřítomná, dokázala jsem to dnes večer, když jsem konverzovala a nežertovala; jsem klidná a nebojím se naprosto ničeho, ani v duchu, ani tělesně… Stalo se mi, jak víte, že jsem se dvakrát vracela sama z plesu v Opeře, jednou v pět, podruhé v šest ráno, v drožce. Často říkám: měla jsem příšerný strach jít tam nebo udělat tohle. To je přehánění, společné skoro všem lidem, a nic neznamená. Těší mě, že si zvykám mluvit se všemi; to je nutné, chce-li člověk mít pořádný salon. Dřív jsem si vybrala jednoho a ostatní jsem nechávala stranou, nebo skoro.
Pokud jde o Multeda, neřekla jsem mu ani slovo mezi čtyřma očima; byl zahrnut mezi ostatní, a aby si nic nenamlouval, litovala jsem nahlas, že jsem ho onehdy v Louvru nemohla představit Schaeppi. Odešel brzy; vůbec neměl přijít, už před týdnem říkal, že má jakousi rodinnou slavnost. vyhýbám se mu, snaží se mi odporovat, ale já se hned postavím na jeho stranu, kde stojí.
Moje chování ho dráždí a často se mi snaží odporovat, ale já se místo hádky hned přikloním k jeho názoru, což ho rozčiluje a mě rozesmívá.
Víte co, ten darebák Cassagnac… Víte, že z úcty k němu jsem definitivně bonapartistka, ale jen kvůli němu. Takže ten darebák Cassagnac by měl jednou v sobotu přijít. Opravdu, je to k smíchu.