Pondělí 22. dubna 1878

V ateliéru jsou tři nové Švédky, jedna z nich velmi zdatná. Schaeppi jí o mně všechno pověděla, takže ona i její dvě přítelkyně stojí na mé straně. Pak jsem seděla k portrétu, který maluje Schaeppi; tento týden tedy budu mít tu robotu za sebou. Potom jdu v černém se Schaeppi pěšky od Rond-Pointu až na náměstí Concorde. Přestože jsem byla oblečena velmi prostě, slyšela jsem patnáctkrát, že mám božskou postavu. A ty, kdo se ohlédli… ty jsem nepočítala. Upozornila jsem na to Schaeppi předem a velmi jsme se tím bavily. Ale k čemu to všechno, když doma najdu Blanca a ten říká, že se povídá, že si Cassagnac bere dceru baronky Acardové. Neostýcháme se říkat, že ženatý Cassagnac by byl něco obludného, hrozného, hanebného, groteskního. Ona má jen 20 až 30 000 liber renty. Já budu mít v den svatby 40 až 50. Ale předtím potkali Blanc, máma a Dina toho velkého muže a on je požádal, aby směl přijít ve čtvrtek na večeři. Byla by to odměna, kterou jsem čekala od nebes?
Dina si hraje na bláznivou a já na rozumnou, říkám věci velmi ctnostné, které jsou ostatně jen mým nejvnitřnějším přesvědčením, ale které nemám ve zvyku vykládat. Blanc se ke mně chová naprosto jako k výjimečné ženě: jsem nejinteligentnější, nejlaskavější, zkrátka nej ve všem, co je nejlepší, budu slavná, vysmívám se celému světu. A víte, on se tváří, jako by tomu věřil, i když to říká napůl ze smíchu. A co kdybych se všemu nevysmívala, co kdybych měla jiné starosti než vykrajovat svaly a lepit je na kostru!… Tváří se, že to nepřipouští. Tím lépe, ale stejně mě to dráždí!
Blanc by se za mě u nikoho nepřimluvil, přestože je mi sám oddanější než pes.
Kéž by tenhle týden skončil rychleji! Promarňuji odpoledne pózováním; ubíjelo by mě to, kdybych přitom nečetla „Dějiny Německa“ a nedělala si poznámky, které mohu psát, aniž bych se dívala. Chci se stát slavnou tak jako tak — ne-li proto, abych namalovala portrét Paula de Cassagnaca, který bude jako ženatý naprosto ztracen, pak abych namalovala portrét někoho jiného.