Pátek 19. dubna 1878

Jdeme do kostela, kde velmi hřeším, protože nemohu přestat myslet na to, že večer strávený v Opeře s Multedem mohl být co by to teprve bylo, kdyby to bylo s Cassagnacem! — tak jsem si říkala místo modlitby. Pošeptal mi do ucha číslo své lóže a já slíbila, že tam přijdu a že s ním budu večeřet u Voisina… bez jakékoli madame de Dailleurs, to vás ujišťuji. A nic by tomu nebylo zabránilo, kdyby paní Berthe Lancasterová nebyla sňala masku! Jen si pomyslete! Ten večer, ta noc a potom všechno, co z toho mohlo vzejít.
Jenže to by byl on, a ne Multedo.
napříč stránkou
Vidíte, jak jsem si toho muže vážila! Dina měla pravdu, když říkala, že ho mám za víc než za pouhého člověka. Užívám velmi protřelých výrazů, a přitom jsem rozkošně nevinná. Vždyť já bych to opravdu udělala, jak jsem říkala — šla bych s Cassagnacem v masce na večeři. Měla jsem takovou důvěru!! A byla bych ho povznesla nad všechny ty přízemní obavy; vážím si sama sebe příliš, než abych se čehokoli bála, i na plese v Opeře, i u večeře, i v noci. Říká se ovšem — Dina říká —, že by to bylo strašné, protože Cassagnac není nijak bůh čistoty… Já jsem tomu věřila a věřit tomu budu i nadále.
A vy si myslíte, vy pochmurní kreténi, vy si myslíte, že je to něco, na co se zapomene! A hned nato prosím Pánaboha, aby mi tu záležitost urovnal. Při odchodu mluví máma s kněžnou Karageorgesovou a jejím synem, s nimiž jsme se setkaly v Nice a v Ostende a kteří, jak se zdá, chtějí v známosti pokračovat. Rozumí se samo sebou, že se stavím do pózy, jinak bych vám nedrásala uši tím, jak si drásám duši kvůli té masce, která zůstane jedním z velkých hněvů mého života. Bídná ženská!
Blanc u nás večeřel, a protože máma měla jinde co dělat, povídáme si Dina, on a já v salonu a Dina dál hraje roli ženy zamilované do Cassagnaca, o němž ostatně mluvíme skoro pořád. Teď hrají piket; po tom zajímavém rozhovoru jsem usnula na pohovce. Cassagnac je prý muž, který občas pláče. A Blanc dodává, že takoví muži mívají zpravidla šílený úspěch. Já vím. Dina pořád vyprávěla své fantazie, a tak Blanc řekl, že si to z legrace namlouvá a že ostatně i Cassagnac je povaha, která si dokáže vymyslet jakoukoli lásku a pěstovat ji tak dlouho, až se z ní stane skutečná.
Nikdy se nedozvíte, jak je v jistých ohledech dětský a naivní, tak jako je v jiných mazaný… nejmazanější a nejsilnější z mužů. Dala bych si useknout dva prsty, jen abych ho viděla plakat. Jisté je, že ta Polka je nesmysl.
Víte co, bylo by zábavné vymyslet si velkou lásku… studovala bych ji stejně pečlivě jako nejpovedenější ze svých kreseb, hledala bych roviny, stavbu, polotóny, zkrátka celkový účinek! Bylo by to přesné a sevřené jako Holbein, k němuž mě přirovnávají. Zítra jdu k přijímání, a zdá se mi, že kdybych v té nejvyšší chvíli o něco Boha prosila, dal by mi to. Nejdřív mě napadlo prosit, aby… neřeknu to, vy to víte.
Potom jsem usoudila, že to není dost vážné, a chtěla jsem prosit, abych se stala velkou malířkou… a poslední nápad byl prosit, abych se skvěle a co nejdřív vdala. Nuže ne, prosila bych Ho o tu první věc, protože bych na ni byla pyšná před všemi, kdo mě obklopují, a protože jsem dost ješitná na to, abych té malichernosti dala přednost před světovou slávou… Počkejte! Vůbec ne, ta věc slávě nezabrání — a všimněte si, že mezi nimi nevolím: jednu si přeji a druhou očekávám. Kdyby šlo o volbu mezi oběma, neváhala bych, to dobře víte, a dala bych všechno za svou pýchu, zkrátka za svou slávu! Je rozhodnuto, zítra Ho o to poprosím, a v takové chvíli mi to nebude moci nesplnit. 1880. Vzít si Cassagnaca.
Blanc mi řekl tvrdou pravdu. „Muži,“ pravil, „jsou zbabělejší, než si myslíte. Bojí se příliš silné ženy. Ale vždycky se dá všechno spravit,“ dodal, když jsem se ohradila, „vynahradí se to tím, že se ukáže, jak bohyně sestupuje ze svého podstavce kvůli prostému smrtelníkovi… jemuž to pochopitelně lichotí.“
Ať je to jak chce, poprosím o to Pánaboha hned zítra, a uvidíme.