Sobota 13. dubna 1878

Šla jsem tam přece — poté, co jsem viděla, jak Robert-Fleury chválí mámě, jež pro mě přišla, její dceru.
Byla jsem celá v černém — štíhlá a neobyčejně půvabná; černý slaměný klobouk s pery, trochu ve stylu Direktoria. Nikdy jsem neměla štíhlejší pas — popíšu vám ten živůtek, neboť ho budu muset nosit často. Víte, že nosím korzet neobyčejně nízko, protože tento druh podpory by jen dodával tuhosti zázračnému pasu. Představte si rovné šaty, pak si představte, že se po každé straně od pasu až ke krku našije tunýlek se šňůrkou; pak šňůrky utáhněte a vytvoří se řasy, jež se obdivuhodně přimknou k postavě a shora dolů se pozvolna vytrácejí. Kde se oba díly setkají, tvoří uprostřed živůtku řasený volán podšitý saténem. Pas je stažen stuhou s mosaznou přezkou. Ale celek sedí tak dobře, je tak jednoduchý, tak půvabný, tak krásný, že vzdávám hold tomuto mistrovskému dílu a jeho tvůrcům: Caroline a mně.
Zbytek šatů je dost obyčejný a vůbec nepobuřuje ani módu, ani hlupáky.
Pohřeb vám nepopíšu — víte, jak takovéhle věci probíhají, zatímco nevíte, jak je udělán živůtek, jenž vypadá zcela jednoduše a přitom je mistrovské dílo.
Cassagnac, přečnívající ostatní o půl hlavy, stál úplně blízko katafalku a jako by ohromeným zástupům říkal: „Vidíte — ty prapory, ty muže, tu rakev, tu stranu — nuže, to všechno držím já.“
Žerty stranou — byl nádherný velikostí a něhou ke svým, povýšeností a drzostí k ostatním.
A jak se na něj dívali — ženy především… Věřím, že je vůdcem strany druhé dobré společnosti (tou první jsou legitimisté) ve Francii. Je zejména vůdcem svého uskupení pro ženy — ostatně to nejlepší na bonapartistech je jejich dvornost a rytířské způsoby vůči krásnější polovině lidského rodu. Říkám to vše proto, aby mě neobvinili, že vidím v Paulovi de Cassagnacovi prvního muže světa proto, že je krásný muž. Tolik je darebáků a zlých, kteří nechtějí přiznávat zásluhy hezkým mužům ani bystrost mladým ženám. Nikdo z těch, kteří mě znají, nemá můj pas — ale mnozí jiní ho naopak viděli.
Je velmi horko — stojíme chvíli před kostelem, abychom viděly, jak odjíždí průvod. Mezitím se k našemu kočáru přibližuje Blanc, kterého nesnáším, a mimo jiné vypráví, že se smířil s Popaulem, jenž právě prochází ve skupině mužů.
Jak závidím tomu Paulovi de Cassagnacovi!! A ve svém hněvu si ho představuji jako jediného muže na světě — ostatní jsou jen bídáci. Ostatně to byl již můj názor, když jsem před rokem říkala, že Audiffret je muž, „jistě ne jako Cassagnac — ale Cassagnac by jím nebyl, kdyby bylo více takových jako Audiffret.“
Nyní se usmívají — ale uvidíme, co řeknou dějiny, jež nejsou ani hezkým mužem, ani mladou ženou.
Ať je to jak chce — nemám tolik nadšení pro Paula de Cassagnaca jako smutku ze ztráty Pincia — a vidíte-li mě, jak melancholicky prohlížím album, je to právě to, v němž jsem si udělala pár náčrtků svého ubohého, svého drahého, svého milovaného psa.
Stejně jako je nemožné vyprávět, jak je Paul de Cassagnac dojemný a hrozivý v těch několika veřejných vystoupeních, kdy jsem měla příležitost ho vidět — stejně nikdy nedokáži vyprávět, jak byl můj pes milý, svérázný, zábavný, oddaný — ale zeptejte se všech, kteří ho znali… A pak — byl ke mně zvlášť připoután — a právě proto je mi ho nejvíc líto.
Myslíte si snad, že se směji? Ať vás tedy mor udusí! Směji se — ale i pláču.
Není to k vzteku — vidět všechny, kteří mě obklopují, ale to by nebylo nic — vidět tenhle dav dnes a všechny, koho jsem kdy potkala, jak hledí na Paula de Cassagnaca jako na jakéhosi velkého muže! Počkejte, počkejte — musím se i já stát velikou; mám devatenáct let — pro svět mám osmnáct — řekněme tedy osmnáct. Nuže — ve dvaadvaceti budu slavná nebo mrtvá. Ani jedno, ani druhé.
Myslíte si snad, že se pracuje jen očima a prsty! Vy, kteří jste měšťáci, nikdy nepochopíte, kolik je třeba soustavné pozornosti, neustálých srovnání, výpočtů, citu, přemítání, aby se k něčemu dospělo.
Ano, ano — co říkáte… ostatně nic neříkáte — ale přísahám vám na hlavu Pincia (vám to připadá hloupé — mně ne), že budu slavná. Přísahám vám — přísahám vám vážně — přísahám vám na Evangelium, na Kristovo utrpení, na sebe samu, že za čtyři roky budu slavná — a za čtyři roky bude mít Paul de Cassagnac osmatřicet let a bude tlustý a těžkopádný — napříč stránkou Má osmatřicet, já dvaadvacet — a slavná jsem jen v novinách pro vysokou společnost. Ty se mnou sice zacházejí jako s téměř velkou umělkyní, ale to není to, v co jsem doufala. — a já budu mladá a hezká! Ostatní slavné osobnosti, byť mnohem větší, tak nevnímám — protože jsem se s nimi nikdy nesetkala a neměla jsem příležitost je vidět jinak než jako bytosti stranou, v knihách nebo v novinách.
Apropos pověry — dvakrát jsem zkazila kresby, když jsem seděla vedle Kennedy, což mě přivedlo k tomu, že jsem si toto místo zhnusila. Od té doby jsem ale seděla vedle ní a dopadlo to výborně. To je povzbuzení — vidíte, že všechny ty velké hrůzy mohou být nakonec ničím.
Multedo vůbec není bohatý. To je jisté. Právě jsme přestály hotový útok. Pan Georges přišel s houfem mužů, opilých jako on. Zvonili více než čtvrt hodiny — Triphon měl tolik obratnosti, že je všechny vymetl. Ale ujišťuji vás — situace nebyla veselá. Inu!
Večer pan de Morgan, Multedo a Goldsmid. Multedo si myslí, že ho miluji. Hlupák. Ale snáším ty pocty a jeho láska se na mě chvílemi přenáší — ale je to zcela fyzické, varuji vás, ať by vás to jakkoliv děsilo.
Ach, kdyby to byl někdo jiný… Multedo není bohatý — co chcete, abych s ním dělala! Jak se mu vysmívám — a jak je příjemné hrát tuto komedii a vysmívat se mu!! Možná si myslí, že se vysmívá mně… ale mýlí se — zaplétá se… pokud si ovšem nemyslí, že jsem velmi bohatá… ale vyvedla jsem ho z omylu — příležitost se naskytla, řekla jsem mu, že bohatá nejsem.

Poznámky

Pozn. překl.: Styl odkazující na módní epochu Direktoria (1795–99). ↩
Pozn. překl.: Legitimisté — stoupenci starší větve Bourbonů; v hierarchii tehdejší „dobré společnosti“ tvořili první třídu. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „highlife“. ↩