Pondělí 25. března 1878

Máme konkurs. Žena, která trochu připomíná Croizette.
Mám dost dobré místo a zdá se mi, že jsem v dobré formě. Ostatně se nemíním unavovat pozdním bděním.
Robert-Fleury přišel dnes večer — je se mnou rozhodně velmi spokojen; zkoušel mě z anatomie a já jsem přirozeně odpovídala bez váhání.
Ale co je rozkošné — má paní matka je pobouřena a sype na mě hromady urážek, protože mi nepřijde samozřejmé, aby Georges zůstával v jídelně. To je vrchol hlouposti.
Za čtrnáct dní musí být vše zapomenuto — až do nových výstupů, nových hrůz, nových haneb.
„Je mi nepříjemné,“ říká, „když je nemocný — a to už musí být člověk opravdu bláznice, selka, netvor, aby si zasedl na člověka, který nic nedělá.“
Cassagnac mi posílá lístky s tímto vzkazem, připíchnutým ke stránce. Je chladno — neříká to on, nýbrž já.
[Pondělí 25. března 1878] Zde jsou, drahá slečno, lístky, o které jste mě požádala —
— na zítřejší zasedání v úterý.
Váš hluboce uctivý a oddaný,
Paul de Cassagnac
Jsem zcela odhodlána nechat ho na pokoji — a to rozptyluje všechny mé obavy. Půjdu se tedy utěšit do ateliéru, bude-li útěchy třeba; v každém případě tam jdu, abych zaměstnala neklidného ducha, který by nadělal neštěstí, kdyby nebyl pohlcen prací. Ateliér je pro mě odpovědí na všechny mé starosti, mou netrpělivost, mé nároky, mé žaly.
Řeknu vám ještě jednu věc… totiž že když byl můj vlastní lístek vážný, je přirozené, že jeho je ve stejném tónu.
Je odporné být jako já — ale děkuji Bohu, že jsem rozumná a do nikoho zamilovaná nejsem. Kdybych byla, zabila bych se vztekem.