Úterý 26. března 1878

V půl osmé jsem vypila půl šálku mléka, pak jsem pracovala, a sotva jsem se stihla upravit (po ateliéru), bylo nejvyšší čas jít na nádraží — odjela jsem bez oběda s Etiennem, jeho ženou a Alexandrem.
Vrátili jsme se až v osm — já jsem se zarytě snažila zůstat až do konce projevu pana d’Egremont, který četl z milionu nesouvislých stránek — a čím víc četl, tím více těch stránek přibývalo. Vsadím se, že nikdo nic neslyšel.
Mé dojmy shrnuje tento lístek:
Barbare! Kéž by vám tato každodenní psaní způsobila desetinu té únavy, jakou mi způsobilo dnešní zasedání! Co jsem vám udělala, krutý, že jste si pro zaslání lístků vybral právě takový den!
Má tetička, která byla se mnou, byla tak popuzená pohledem na poslance, který téměř tři hodiny nevylezl z řečniště, že ji málem popadlo zuřivé šílenství a ve vagóně si div nezadělala na malér se dvěma starými senátory.
Kéž vás tato slova zastihnou uprostřed noci, naruší váš odpočinek, přimějí vás snít o těch nejstrašnějších věcech — například o dnešním poslanci — a kéž zdědíte jeho výřečnost!
Nesmím ovšem zapomenout vám poděkovat — vždyť jste mi přece mohl neposlat vůbec nic, z čehož bych byla stejně rozmrzena jako z dnešního zasedání.
Večer přijde Berthe poklábosit.