Středa 13. března 1878

Při večeři opakuji jako papoušek, že Cassagnaca zabili. U dezertu tomu věří a jsou dojati. Já bych Cassagnacův život ráda dala za to, abych znovu viděla Pincia. Uvažte přece — Pincio byl můj, byl pro mě, dělala jsem s ním, co jsem chtěla, a miloval mě zvlášť. Kdežto Cassagnac není můj — a čím je kouzelnější a pozoruhodnější, tím větší váhu má tato úvaha.
Paní de Fayetová strávila u nás nejméně hodinu po mé lekci kytary. Bavily jsme se jako dvě šílenkyně — rozdovádím ji, až skáče do stropu. Chce se přestrojit za služebnou a jít na rue de Boulogne. Nakonec téhož večera tam běží v osm hodin zjistit, zda ten slavný kreol kousl do trávy — a právě z jejího lístečku se dozvídám, že je na večeři u svého otce po pistolovém souboji s poslancem panem Andrieuxem. Třicet kroků a jedna kulka na povel. To je absurdní!
Takhle bych se mohla bít celý den. Tomu se říká riskovat život... Ach, můj císaři! Koneckonců to vše mi psa nevrátí. Napsala jsem do Říma, aby mi poslali podobného.
Dina byla dojata, jako by máma omdlévala. Cassagnac je, jak se zdá, tak milá bytost.
Julian žertovně obdivoval můj stoicismus a Amélie poznamenala, že lidé, kteří pracují chladně, vytvoří jen věci obyčejné. Pokud jde o ni, vkládá do toho tolik vášně, že už skoro čtyři roky pracuje ve dne v noci a přesto nedokáže dát dohromady ani hlavu, ani akt, třebaže má vynikající schopnosti k pastózní malbě. Ale žel! To by stačilo jen v krajinomalbě. Kdybych byla muž, nechtěla bych si ji brát — vytváří jen díla vykloubená...
Fayetová přišla jen proto, aby se o něm něco dozvěděla. O něco později paní Yorková poslala se ptát, zda není zabit — a dnes večer u Mouzayové, kam šla máma, jí pan d’Andigné mluvil o Cassagnacovi ostatně jako celá Paříž.
Mouzayová se setkala s d’Andignéem v Římě před devíti lety, kde byl papežským důstojníkem — a tím, že mu připomínala ta léta, ho zrádně přilákala do svého pátého patra dopisem nanejvýš skvělým.
Už ho tam nedostanou. Dnes večer se stal máminým druhem v neštěstí — zvláště při sestupu po kluzkém schodišti bez koberce.
Dokonce i moji strýcové, kteří se nevyznají v takovém přátelství, jaké pěstují lidé jako Cassagnac a já, předpokládají, že o něj mám láskyplný zájem. Však se ví, že tomu valně nerozumějí.
Neboť vložit svou lásku do Cassagnaca znamená chtít si zařídit domov... na Avignonském mostě.

Poznámky

Pozn. překl.: „Mon empereur“ (můj císaři) — zvolání, které Marie převzala od Larderela („Ah ! mon empereur, comme dit Larderel gris“, 8. dubna 1877) a užívá jako žertovné citoslovce; nikoho jím neoslovuje. ↩
Pozn. překl.: „empâter“ — technika pastózní malby, nanášení husté barvy pro plastický efekt; kdo v ní vyniká, nemusí ještě umět obraz sestavit. ↩
Pozn. překl.: Avignonský most (Pont Saint-Bénézet) končí uprostřed Rhôny. ↩