Čtvrtek 14. února 1878

Po ateliéru jsem šla poradit se slečnou Alberti, kartářkou. Opakovala mi co nejpřesněji, takřka slovo od slova, Edmondovo proroctví. A pak stále opakovala: „Jaká neobyčejná existence, co bojů, jaký život, jaká povaha — neuvěřitelné, extravagantní, bizarní. Nic podobného jsem ještě neviděla!“
Ukázala jsem jí Cassagnacův dopis pečlivě zabalený, aby se ho mohla dotknout kartami a řekla mi... řekla hlouposti. Prý je ten muž do mě zamilovaný a přemýšlí o svazku se mnou, ale nic z toho nebude. Dojde na toho pána, jak ho popsal Edmond.
„Jste bláznivá a prudká.“
Ta dvě slova mě naplní bláznivou veselostí a vracím se domů s hlasitým smíchem. Zastihneme doma Blanca a pak i Berthe.
Slíbila jsem, že dnes večer přinesu svou mandolínu do ateliéru, a tak se v osm hodin chystám k odchodu. Berthe a Dina přijdou se mnou a Blanc také, nesa nástroj až k vozu.
Měly jsme ho nechat v Théâtre des Italiens. Ale co se přihodí! Přihodí se, že sotva jsme v třímístném fiakru, mačkáni, třeseni, házeni sem a tam, a Blanc před námi tiskna mandolínu k hrudi, křičíme tak, že bychom postrašili strážníky — a někdo, snad já, vykřikne: „A co kdybychom zajeli k Popaulovi!“
Blanc, jemuž to víc než vyhovuje a jehož ostatně dovedu přimět ke všemu, přikáže kočímu jet do ulice de Boulogne číslo 10 bis. Je půl deváté; když dorazíme, je skoro devět. Blanc trochu vzrušený nám říká:
„Je doma, svítí se, ale Paul v tuto hodinu nebude doma sám...“
„Blanci, kam nás to vezete!“
„Všechno řekneme mámě!“
„Klid, klid, jdu se podívat.“
„Schoulíme se vzadu ve voze, jen rychle.“
U všech rohatých, jsem trochu v rozpacích.
Nuže Nuže, začátek, jak mi ho vylíčil Blanc Sluha praví, že pán někoho čeká.
„Ohlaste pana Blanca.“
„Odpusťte, že vás ruším, ale jsou tu ty dvě malé Rusky a ta malá Angličanka, které znáte — a chtějí za každou cenu vidět váš byt.“
„Ale ty jsou bláznivé!“
Musím podotknout, že jsme si při večeři, když přišla řeč na ten byt, hrály na neviňátka.
„Blanci, někoho čekám.“
„Jen na dvě minuty, ne déle.“ napříč stránkou Týž sluha, který onoho večera pěti žen stál v přípravně před stolem, na němž ležely dvě nabité pistole. A když se ho Cassagnac při příchodu zeptal, co to znamená, odpověděl, že je to velmi podivné a že člověk nikdy neví, co se přihodí.
Vcházíme dovnitř, pořád s mandolínou, ale místo do salonu mě nohy nesou do kuchyně, kde narazím na sluhu a kuchařku, kteří mě vyplaší zpět do salonu, kde se schovám za Berthe a pak za záclony. Uprostřed nových vážných brožur, novin a banalií prochází se Paul v kalhotách a modrém kabátku zdobeném červeným a botičkách z jelenice... Ale Bože můj, jakou má nádhernou nohu. Onehdy jsem byla takřka zoufalá, říkala jsem si, že i kdyby se mi poštěstilo najít muže podle mé představy, měl by nohy s vyčnívajícím palcem a kuřími oky! Jsem cynická, ale je to skutečně hrozné — Cassagnac má obdivuhodné nohy a přísahala bych, že jsou stejně čisté jako moje.
Dovedete si představit, jaký na nás dělal dojem jeho modrý a červený flanelový kabátek — prohlašuji, že je velmi krásný, a přitom mu to vůbec nesluší — a pak trochu rámusíme, pár nedůležitých nedorozumění... Každou chvíli mohla přijít maďarská žena. Popaul byl neklidný a po pěti minutách v těch rozkošných prostorách jsme odešly. Jenomže na č. 36 v rue Vivienne Blanc sice dokáže vytáhnout ruku, v níž drží mandolínu, ale nás odlepit od sebe není možné — a lékárník, který mě vidí přijít třikrát denně, přihlíží té scéně.
Konečně se nám podaří odtrhnout od sebe a příchod tří Grácií do ateliéru vzbudí senzaci. Práce se přeruší, přichází Julian, usadím se na vysokou stoličku a koncert začíná. Na mandolíně dovedu zahrát, co kdo chce. Potom zpívám. Bylo tu několik žákyň, které večer nepracují a přišly schválně, aby mě slyšely.
Bavila jsem se a nakonec na Juliana tak dotíraly, aby ukázal náčrtek, který si o nás udělal, zatímco jsem hrála, že zhasí plyn, pronásledují ho, on utíká a vše končí teprve v půl jedenácté.
Nato (dosti nespokojená sama se sebou) po odchodu Berthe komentuji dnešní večerní návštěvu a moje maminky a Dina mi sdělují myšlenku, která mě již napadla.
Že by Blanc byl do mne zamilovaný. Protože si to vůbec nepřeji, nebojím se, že bych se mýlila. Ostatně u mě by to patřilo k obvyklému běhu věcí. Girofla a Galula — a je to Galula, kdo se stane tím, čím se měla stát ta druhá. Běda!
Smích a boty stranou — kdybych přeložila své myšlenky s brutalitou, která je mi vlastní, řekla bych: jak nedočkavě toužím se vdát, abych se mohla stát milenkou pana de Cassagnaca. Hrozné, že ano? Ne tak hrozné, jak se zdá. S jiným mužem by to bylo ostudné, špinavé a tragické. Ale Cassagnac má tolik ducha a je to muž tak zábavný, tak půvabný, s nímž je člověku tak volno, že by to připadalo jako... zábava... dosti přirozená. Zítra se snad nad těmito nesmysly zhrozím.
Alberti mi řekla, že nedostanu to, co za šest týdnů očekávám: medaili. Zato mě ujistila, že se vdám ve dvaceti letech, stejně jako řekl Edmond.
V listopadu mi bylo devatenáct. Počítejte. Fuj!... To je podivný výpočet... Ne, ne, to bych neudělala (říkám to proto, že se bojím, aby se na mě Bůh nezlobil).
Trochu mě ta invaze uvádí do rozpaků. Bude se — právem — domnívat, že jsem její strůjkyní. Ale tu nepříjemnou věc... nepříjemnou, protože já... já, zdá se, jako bych... ho hledala — zkrátka ji zmírním tím, že příští sobotu nepůjdu do Opery.
A takto uklidněna jdu spát. Podotýkajíc přitom, že Blanc — abych použila výrazu listu „Le Pays“ o jednom imperialistickém odrodilci — Blanc, pravím, líže Cassagnacovi boty. Vida nás s ním familiárně jednat, byl ustaraný, jako by byl ten velký muž ze skla a mohl se rozbít. No tak, drahá, žádné hlouposti, žádná Opera v sobotu, žádná pozvání, do ateliéru, do ateliéru, do ateliéru. Nebojte se lidi zanedbávat — nezanedbáte je, a udělala jste dost. Pracujte, hlupačko, pracujte.

Poznámky

Pozn. překl.: Kartářka — věštkyně věštící z hracích nebo tarotových karet. ↩
Pozn. překl.: Giroflé-Girofla (1874) — komická opereta Charlese Lecocqa o sestrách dvojčatech Giroflé a Girofla. V deníku je „Girofla“ také Mariina přezdívka pro Émila d’Audiffreta (030/1875-03-27: „Girofla ou Terffidua, comme on voudra“; 034/1875-06-15: „Girofla et Giroflé“) a Galula je Audiffretův přítel (glosář GALULA). ↩
Pozn. překl.: „Le Pays“ — bonapartistický deník, v němž Paul de Cassagnac otiskoval své politické články. ↩