Středa 13. února 1878

Kresba mi nejde a zdá se mi, že mě postihne nějaké neštěstí. Jako bych udělala něco špatného a bála se následků, nebo nějaké urážky — je mi sebe líto, ale jako bych se bála.
Berthe přichází během večeře — zachytila dopis od svého Angličana, v němž si na zítřek smlouvá schůzku s nějakou dámou. Podvádí ji, ona ho špehuje, říká mu, co pokládá za tvrdá slova — on se jim vysmívá; hraje si s ní, a ona je naprosto hloupá, nebo si jen hraje na hloupou před námi?
Věděla jsem, že se mi něco přihodí... přicházejí velké finanční nesnáze, mé maminky neumějí nic jiného než křičet a říkat zbytečné věci, staré výčitky, které mě přivádějí k šílenství.
Máma se vlastní vinou dělá naprosto nešťastnou. Je jedna věc, o níž ji prosím, zapřísahám, přikazuji, aby ji nedělala. A sice: aby nerovnala moje věci, nevyprazdňovala mé nádobí, neuklízela mé pokoje. A přesto, ať říkám cokoli, dělá to se zarputilostí, jež je jako nemoc. A kdybyste věděli, jak je to k zoufání a jak to stupňuje mou netrpělivost a mé ostré způsoby vyjadřování, které už opravdu stupňovat netřeba.
Myslím, že mě má velmi ráda — já ji také mám velmi ráda, ale nemůžeme být spolu ani dvě minuty, aniž bychom se navzájem dohnaly k slzám.
Nic nepřivádí k šílenství tak jako být každou chvíli kárána — člověk dělá chyby, ale když vám to tlučou do mozku jako kovář kladivem, bez přestání, bez oddechu, dělá je ještě víc, a co se mě týče, úplně z toho zuřím, dusím se a utíkám, vrhajíc za sebou nějakou pěknou kletbu.
Anebo, když chtějí být rozumné, mluví ke mně přes Dinu nebo tak nějak obecně... Zkrátka, spolu se pořádně trýzníme, odděleně bychom byly smutné.
Chci si vše odpírat pro kresbu. Musím si to pamatovat — to je ten pravý život. Tím si vydobyji nezávislost a pak přijde, co má přijít. Nejlepší způsob, jak si užívat Popaulovy společnosti, tedy není zvát ho, nýbrž právě naopak — nepřijímat ho a jít kreslit. Čím více obětí přinesu, tím rychleji to půjde.
Půjde to, půjde to — aristokraty na lucernu.
Cestou z ateliéru jsem se zastavila u Boydových. Paní Boydová a její starší dcera pracují na tapisérii. Berthe se přestrojila a šla k nám s Yorkovou. Přicházím domů — nikdo je ani nezahlédl.

Poznámky

Pozn. překl.: Revoluční píseň „Ça ira“ z roku 1790; její nejznámější verze pokračuje „les aristocrates à la lanterne !“ (aristokraty na lucernu!). ↩