Úterý 12. února 1878

Řekly mi schválně špatnou hodinu, aby mi vzaly místo, a pak Amélie a dvě další ničemnice prohlásily, že mi nic neřekly a že jsem se zmýlila sama.
Tato lež mě, jako každá lež, pobouřila o to více, že — musím to říci ke cti lidského rodu — ty, které jsem hájila při aféře se Švýcarkami, nepronesly ani slovo, aby potvrdily, že mám pravdu.
Říkám to proto, aby se to vědělo — jinak ochranu nepotřebuji, neboť křičím jen tehdy, když jsem v právu.
Již ráno jsem vůbec nemohla pracovat, nic jsem neviděla — odpoledne přišla Berthe a já si dala volno. Je bláznivě zamilovaná do svého kavalíra a myslím, že se co nevidět přestrojíme a budeme ho sledovat, abychom zjistily, zda Berthe podvádí. Zdálky by nás doprovázel Popaul... příležitost ho přivolat je dobrá — mám tu vděčnou (?) roli, má přítelkyně miluje, chce si ověřit slovo toho muže, závisí na tom její štěstí, já se vydávám v šanc z oddanosti atd. — a zároveň mám příležitost napsat Cassagnacovi. Ale... ta šibalka Berthe je schopna se nechat poznat a vykládat, že ona se obětuje pro Cassagnaca a mě. Po té masce jí nedůvěřuji a nikdy, nikdy, nikdy, nikdy jí neodpustím. Ve všem se mi stává, že věc pokazím — nuže, tentokrát mám aspoň tu útěchu, že to není moje chyba, a to ulevuje.
Kolem sedmi hodin jsem Cassagnacovi telegrafovala, aby přišel dnes večer, pokud může, do Théâtre des Italiens — máme mu co říci.
Podepsáno: Suzanne, Georges.
Šly jsme do Théâtre des Italiens a on tam nepřišel — samozřejmě. Ale mám list s podpisem Berthe, který budu moci použít — dovolila mi vše vyprávět Cassagnacovi a dělat, co chci, s jejím podpisem.
Zpívala se Traviata — paní Albaniová... Capoul a Pandolfini. Velcí umělci, ale nelíbilo se mi to — avšak v posledním dějství jsem neměla chuť zemřít, ale říkala jsem si, že budu trpět a zemřu právě ve chvíli, kdy by se vše mohlo urovnat. To je předpověď, kterou si dopřávám. Byla jsem oblečena jako dítě — to je velmi půvabné, je-li člověk štíhlý a dobře stavěný. Bílé mašle na ramenou, holý krk a paže — díky nim jsem se podobala infantce z Velázquezových pláten.
Zemřít... To by bylo absurdní — a přece se mi zdá, že zemru. Nemohu žít — nejsem stvořena tak, jak se patří, hromadu věcí mám navíc a hromada mi chybí; a k tomu povahu, která nemůže trvat. Kdybych byla bohyně a celý vesmír by mi sloužil, shledala bych, že je ta obsluha špatná. Vrtošivější, náročnější, netrpělivější už být nelze — a někdy, nebo možná dokonce vždycky, mám v sobě jakési jádro rozumu, klidu.
Ale nevyjadřuji se dobře — říkám vám jen, že můj život nemůže trvat. Mé plány, naděje, malé marnivosti — vše se zhroutilo... zmýlila jsem se ve všem, anebo je to... dobré, jak to je?

Poznámky

Pozn. překl.: Emma Albaniová (1847–1930) — kanadská sopranistka, hvězda evropských operních scén. ↩
Pozn. překl.: „Infante de Velasquez“ — španělské infantky na slavných portrétech Diega Velázqueze, oblečené v ozdobných šatech s bílými ozdobami. ↩