Čtvrtek 24. ledna 1878

Během přestávek dál popisuji stránku za stránkou a konečně se mi podaří sestavit dopis, který následuje a který, ač je pracně vytrápený, působí spontánně a zdařile.
– Prosím Vás za odpuštění, že jsem Vás svými nevhodnými výstřelky přiměla k nedostatku jemnocitu vůči mně, přede všemi těmi dámami. Vím, že jsem se chovala nevhodně jako pětileté dítě, což v mém věku není nic příjemného, ale bylo by mi líto, kdybyste mě považoval za nevychovanou bláznici — třebaže jsem pro to udělala vše, co bylo v mých silách.
Na shledanou a bez zášti.
Nesmýšlejte špatně o své sestře, která se velice stydí za své chování. I za Vaše.
Marie Bashkirtseff
Nepříjemné je, že se červenám, sotva padne jméno Cassagnac. Říkám o něm samé špatnosti a posmívám se, kdykoli ho někdo nazve mladým nebo hezkým nebo čímkoli pochvalným.
Šla jsem spát asi v pět hodin, ale ráno jsem vstala tři čtvrtě na osm. To mi však nevadí. Kdyby se Cassagnac zlobil, poprosila bych ho za odpuštění — ze zbabělosti, neboť nejsem v neprávu... Možná. Před Boydy ho mé výstřelky uváděly do rozpaků a bál se, aby si lidé nemysleli, že jsem do něj zamilovaná a všelijaké další hlouposti. Jsem tedy skutečně bláznivá?
Ale co jsem vlastně provedla?
Kdyby se Cassagnac netvářil tak slavnostně, chovala bych se lépe.
Ostatně vás ujišťuji, že si nepamatuji nic — leda cosi nepříjemného, co nelze přesně pojmenovat.
A pak... víte, že Cassagnac je... omamný, stoupá do hlavy. To je ostatně obecně známo.
Ach, jaká jsem byla včera bláznivá a absurdní. A tak je to vždy. Vždy něco pokazím.
Ale co jsem provedla?
Nevím, ale je mi trochu hanba.
Velký Cassagnac jen opakoval: „Potrhlá, potrhlá, říkám vám, taková se narodila a taková zemře.“ Hodila jsem na zem jeho švédské zápalky se slovy, že je to hnus. Jeho maďarská žena je Švédka.
Před Boydy se za mě stydil.
Když nás bez klobouku, ve večerním fraku a bílé kravatě posadil do kočáru, lidé se na ulici začínali shlukovat. Stačilo by, aby to „Le Tintamarre“ otiskl jako vtip.
Skutečně byl zcela zdvořilý a začínal být milý, když jsem se zbláznila — a během mého záchvatu se snažil zmírňovat mé hlouposti. Víte, že Popaul je vážný člověk a že je někdo... zkrátka. Jenomže protože není suchopárný, ani pedantský, ani mrzutý, pokládají ho za blázna a naškrobení hlupáci se mu posmívají, kdykoli si troufnou. Já dělám své soutěže a přestrojování ve stejném týdnu, a Popaulovi přitom na plénu Sněmovny blahopřejí všechny pravicové skupiny — i sám pan Rouher, kterého letos v létě tak zle sepsul, tleskal. A týž den odpovídá pěti ženám.
Kdybychom nebyly tak hloupé, mohly jsme se včera tak bavit.
Kvůli tomu bídnému míšenci jsem byla včera k tanečníkům ledová. Byla to chyba — tak si člověk lidi odhání.
Vracím se k Popaulovi, kterého jsem včera šokovala... Musím se trochu hlídat... aspoň před ženami. Jinak člověk nic nevytěží a nechá bez povšimnutí uniknout: Popaul jde pro vroucí vodu do kuchyně, Popaul podává ručník, Popaul mi pomáhá šplhat po nábytku... Ten ubožák si asi myslí, že jsem skutečně potrhlá — a já to vím, toho se bojím.

Poznámky

Pozn. překl.: Le Tintamarre byl satirický týdeník vycházející v Paříži, proslulý zlomyslnými anekdotami o veřejně známých osobnostech. ↩
Pozn. překl.: Eugène Rouher (1814–1884), bonapartistický politik, v době Druhého císařství prakticky druhý muž vlády, v letech 1869–1870 předseda Senátu; roku 1878 poslanec. Cassagnac ho opakovaně napadal v tisku. ↩
Pozn. překl.: V originále „mulâtre“. Cassagnacova matka byla kreolka z rodiny bohatých plantážníků, Marie mu jinde říká i „Kreol“. Výraz odráží dobový jazyk a Mariino rozrušení. ↩