Pátek 23. listopadu 1877

V půl dvanácté ochrnula dědečkovi ruka a noha, takže když jsem se vrátila na oběd, zastihla jsem všechny v slzách — Walitský prohlásil, že to může skončit dnes večer. Ani na okamžik jsem tomu nevěřila — nebylo mi to předpovězeno a nic se mi nezdálo.
Ta ničemnice Breslauová namalovala kompozici — pondělní ráno aneb výběr modelu. Celý ateliér je tu, modely na stole, Julian vedle mě, Amélie atd. atd. Je to správně provedeno — perspektiva dobrá, proporce, podoby — vše.
Kdo dokáže něco takového, stane se velkým umělcem.
Už to tušíte, viďte? Jsem žárlivá. To je dobré, neboť mě to požene kupředu. Ale kreslím už šest týdnů!
Breslauová bude vždy před mnou — začala dříve — ale ne: za dva nebo tři měsíce budu kreslit jako ona, tj. velmi dobře. Ostatně jsem ráda, že jsem našla důstojnou sokyni — s těmi ostatními bych byla usnula.
Ach! To je strašné — chtít kreslit jako mistr po šesti týdnech studia.
Dědeček je nemocen a Dina je na svém postu stráže, oddanosti, péče. Je jí dvacet dva nebo dvacet tři, myslím, a velmi zkrásněla — a jak je hodná! Kdyby jí nebe neposlalo trochu štěstí... U všech rohatých! Řekla bych Pánu Bohu nějakou drzost.