Pátek 23. listopadu 1877

V půl dvanácté dostal dědeček ochrnutou ruku a nohu, takže když jsem se vrátila na oběd, zastihla jsem všechny v slzách — Walitský prohlásil, že to může skončit dnes večer. Ani na okamžik jsem tomu nevěřila — nebylo mi to předpovězeno a nic jsem nesnila.
Ta ničemnice Breslauová namalovala kompozici — pondělní ráno aneb výběr modelu. Celý ateliér je tu, modely na stole, Julian vedle mě, Amélie atd. atd. Je to správně provedeno — perspektiva dobrá, proporce, podoby — vše.
Kdo umí takovou věc, stane se velkým umělcem.
Hádáte, že? Jsem žárlivá. To je dobré, neboť mě to pohání. Ale kreslím už šest týdnů!
Breslauová bude vždy před mnou — začala dříve — ale ne: za dva nebo tři měsíce budu kreslit jako ona, tj. velmi dobře. Ostatně jsem ráda, že jsem našla důstojnou sokyni — s těmi ostatními bych byla usnula.
Ach! To je strašné — chtít kreslit jako mistr po šesti týdnech studia.
Dědeček je nemocen a Dina je na svém místě strážce, oddanosti, péče. Je jí dvacet dva nebo dvacet tři, myslím, a velmi zkrásněla — a jak je hodná! Kdyby jí nebe neposlalo trochu štěstí... U všech rohatých! Řekla bych Pánu Bohu nějakou drzost.