Čtvrtek 22. listopadu 1877

Malý Zurlo nás odvedl k neapolskému malíři... Tofanovi, jenž bydlí ve stejném domě jako my. Zatímco jsme tam byli, přišel jiný malíř, rovněž neapolský — Vienelli, žák Julianův. Co je pozoruhodné, je, že jim Julian o mně mluvil... Jsem ještě tak slabá, neumím nic... ano, ale je ve mně příslib.
Myslím, že jsem je ohromila — abych neřekla jiné, lichotivější slovo. Povídali jsme si o všem, o Neapoli, o její výstavě, a o tisíci věcech, které z toho plynuly i neplynuly.
Malý Zurlo odešel v půl dvanácté.
Přesto jsem večer šla do ateliéru — Robert-Fleury tam byl. Jsem unavena a jsem opravdu příliš hodná, že vám tento den píšu. Neboť musím přečíst stránku Evangelia a říci modlitbu — což dělám každý večer s pravidelností, jíž nic nenarušuje. V tom i v detailech svého uléhání a vstávání jsem pravidelná jako švýcarské hodiny, ať si lehám v kteroukoli hodinu.