Sobota 10. listopadu 1877

Pan Robert-Fleury byl ve špatné náladě, unavený, sotva opravil polovinu našich kreseb. Nikdo nedostal pochvaly — já také ne. Trochu mě to překvapuje, Julianovi přitom to, co jsem udělala, připadalo dobré. Ano, ale já sama jsem s tím byla nespokojená. Jsem sklíčená.
Potom jsme dělaly náčrty — jeden z nich, trochu karikaturní, měl úspěch; Julian mi ho dal podepsat a uložil ho do svého alba.
Budu-li pokračovat tak, jak jsem pracovala tento týden, nic dobrého nevytvořím.
Jak nepříjemné věci zasahují víc než ty příjemné!
Celý měsíc slyším jen povzbuzení — až na jednu výjimku před čtrnácti dny; dnes ráno mě pokárali a já si pamatuji jen to ráno. Není to jen u mě a jen kvůli tomu — tak je to ve všem a vždy. Tisíc lidí tleská, jediné zasyčení nebo zapísknutí — a je slyšet víc než těch tisíc.
Večerní a odpolední akty nebyly opraveny. Ale já mám omluvu! Pamatujete si, že se mi modely nelíbily a že jsme začínaly teprve v úterý — v pondělí nastal zmatek kvůli modelům, a pak jsem hlavně měla místo přímo naproti mužskému modelu, úplně blízko a níže. Nejobtížnější póza. Ale to je jedno — je to špatné znamení, Bijou, když si člověk hledá výmluvy.
Odpoledne toho využívám ke spoustě pochůzek po městě — raději ztratím tento den než jiný uprostřed týdne.
Gaskoňka, marnivá... a Hloupá!
Blanc, Berthe a Popaul k večeři. Nic nepříjemnějšího než čekat, když nevíme jistě, zda někdo přijde.
Ten otravný Paul de Cassagnac! Byla jsem ráda, že přišel, protože se nikoho neostýchá a nic na světě ho nepřinutí jít tam, kde nenachází potěšení. Zatímco jsem na něj čekala, byla jsem neklidná — ptala jsem se sama sebe, co vlastně od toho muže chci a co mu budu říkat.
Neklid se hned rozplynul. Ten muž mě okamžitě zbavil rozpaků a od první chvíle až do konce jsem se upřímně a náramně bavila — snad proto, že jsem sama byla zábavná.
Ani okamžik tísně — a jsem se sebou docela spokojená, což je vzácné a především... cenné. A když už jsem to zjistila, vesele dál!
Nevím, jak vám mám oznámit, že jsem byla duchaplná — toho druhu duchaplnosti, která spočívá v tom, že člověk říká naprosto prostě ty nejneobyčejnější věci.
„Budou vám dělat mnoho výčitek,“ řekl mi Cassagnac, „ale nikdy tu, že jste hlupačka.“
Ach, můj drahý, ani vám ne — ujišťuji vás, kdybych si měla vymyslet okouzlujícího, zábavného a duchaplného muže, nevymyslela bych originálnějšího ani lepšího, než jste vy. Neřekla jsem mu to, ale to, co jsem mu říkala celý večer, bylo v tomto tónu — ne jako pochvala, ale jako způsob řeči.
U večeře jsem dělala grimasy, abych neukázala ruce — bratr mě krmil vlastní rukou a pak mi dal navléct své bílé rukavice, pak kapesník — byl by mi dal... i zbytek, tak jsme se do toho zabrali. Co se mi líbí, je vybraná zdvořilost a přesná míra v jeho slovech vůči vám.
Měli jsme dva nebo tři soukromé rozhovory, schůzku za harfou — což je průhledné!
Probrali jsme znovu celou minulost a uzavřeli jsme cosi jako pakt... čistého a svatého přátelství, čestné slovo — ale on mě obdivuhodně šetřil, když prohlásil, že je pánem svých citů, že jsem ho zneklidnila jen jednou, poprvé, že cesta lásky je se mnou velmi nebezpečná a nikdo by nevěděl, kam by to mohlo vést, neboť mám nejen dokonalosti ženy, která okouzluje, ale i zneklidňuje. Avšak že mám podšívku mužské povahy a že mé přátelství je nejcennějším z darů; přísahali jsme si, že budeme jako bratr a sestra. To je skvělé.
„Poslechněte ještě, pane,“ řekla jsem chvíli poté, „hned mě napadla myšlenka, snad trochu zvláštní. Proč jste mi o tom všem před chvílí mluvil? Jestlipak... počkejte, vše je možné — jestlipak jste si nemyslel, že chci zvolit... tu druhou cestu?“ Smála jsem se.
Přirozeně se tváří rozhořčeně, a já:
„Ale proč ne — mohlo se to stát, je tolik bláznic — vypadala jsem tak?“
Tváří se stále více rozhořčeně a kárá mě po svém laskavém způsobu.
Nebojím se, že se mi vysměje, protože jsem mu to řekla a dodala vše, co si myslím o jeho efektech atd., a že se sama sobě směji první.
Přátelství nabídnuté prostě a přímo by mohlo jaksi zranit — ale bylo tak dobře zahaleno, smíseno, prolnuto, že samo budilo zdání, jako by bylo jen obalem. Ze dvou věcí jedna: buď je to pravda, nebo je to trik z jeho repertoáru, jak si dát cenu, vzbudit touhu, nechat se zveličovat a být pokládán za úlovek, před nímž vás vděčnost srazí na kolena. Spíše to první. Okouzluje mě, že je to jasné a že už mezi námi nebude nic napjatého.
Abych vás zasvětila do toho, jak to mezi námi a Popaulem chodí, povím vám, že když jsme se ocitli v salonu sami tři, Berthe, on a já, přišla řeč na nohy, že jsme si s Berthe zuly střevíce, že ona vsunula svou nohu do mých a já svou do jejích a že jsem mu k tomu vyprávěla, jak jsem si dnes večer sedla na pohovku, abych svýma nohama, až přijde, co nejvíc zapůsobila a přitom to nebylo znát.
Musím mu povědět o Alexandrovi, ale on mi říká, že to byly jen rozmary hlavy, protože city srdce nepomíjejí.
Myslím, že se navzájem bereme docela vážně... bojím se to vyslovit, ještě by se mi vysmáli. Ach co, ti hlupáci, ti falešní Diogenové, co je mi po nich. Abych vám řekla pravdu, celou pravdu, nikdy se nedokážu přesvědčit, že to s těmi přátelstvími a těmi city, milostnými či jinými, o nichž se píše v knihách, myslí někdo vážně.
na okraji
napříč stránkou Toho večera mi řekl, že budu milovat jen muže inteligentnějšího, než jsem já, a že takového snadno nenajdu. A pak, že ho nebudu milovat hned, že si na něj zvyknu a rozsah svého citu pochopím teprve za jeho nepřítomnosti, při nějakém odjezdu, že se to (stane) za rok či dva, kolik bude zapotřebí, aby si mě podmanil. Možná mluvil o sobě. Srpen 1878
Blanc, který tu vládne sám, slouží Cassagnacovi za Galulu, takže docela dobře chápu – a výraz kapitána fregaty mi to téměř potvrzuje –, že výše zmíněný kapitán dost stojí o to, aby zůstal sám tam, kde se mu líbí.
Kdybyste si dokázali představit, s jakým vtipem si ten zpropadený velký muž dobíral svého Héfaistióna, smáli byste se, jako jsme se smáli my – jako hrbáči, neboť se říká, že hrbáči se smějí s velikou chutí.
Já jsem byla veselá, šprýmovná, dětská, to je čertovsky pohodlné, a koneckonců myslím, že dětství je můj přirozený stav, když zrovna nejsem v dramatu. Můj bratr tvrdí, že mám v sobě něco z dítěte, z mladé ženy, z panny i z muže.
Neobyčejná směs...
Ó ano, můj císaři.
Večer si pro Berthe přišla paní Yorková.
Přála jsem si promluvit si s Cassagnacem na rovinu a dopadlo to stokrát lépe, než jsem si představovala.
Jaká škoda – a možná je to tak dobře –, že má v sobě něco komického, směšného. Když vrhne efektní pohled a upírá na vás oči se vším myslitelným magnetismem, účinek podivně naruší jedno víčko, které visí níž než druhé, a celý jeho zjev, který má v sobě cosi z novofundlandského psa.

Poznámky

Pozn. red.: Deník nikde nepopisuje Mariinu pozdější Karikaturu Rodolpha Juliana (olej na desce, 85,5 × 38 cm, kolem roku 1878), celofigurovou karikaturu jejího učitele; je v soukromé sbírce a 24. dubna 2025 byla dražena v pařížském Drouot. ↩
Pozn. překl.: Podšívka mužské povahy — Cassagnacovo pozorování o Mariině dvojí přirozenosti: navenek žena, uvnitř mužská energie a průbojnost. ↩