Středa 7. listopadu 1877

Hall mi zase píše.
Je šedivo a vlhko. Žiji jen ve špatném vzduchu ateliéru. Město, Bois — to je smrt.
Nepracuji dost.
Jsem mladá, ano, vím — ale to, co jsem chtěla já... chtěla jsem být slavná v tomto věku, abych nepotřebovala žádný doporučující dopis. Chtěla jsem to hloupě a špatně, protože jsem to jen chtěla, ale nic jiného.
Dosáhnu svého, až přejde nejrozkošnější z oněch tří mládí, to, pro které jsem chtěla vše. Pro mě existují tři mládí. Od šestnácti do dvaceti. Od dvaceti do dvaceti pěti. A od dvaceti pěti do... do jak kdo chce. Ostatní mládí, která si lidé vymysleli, jsou jen útěchy a hlouposti.
Ve třiceti začíná zralý věk; po třiceti lze být krásná, mladá, ještě mladší dokonce — ale to už není totéž, jak říká Alexandre Lautrec, syn onoho z Wiesbadenu.
Odpoledne lze sotva počítat s více než dvěma hodinami, odečteme-li přestávky a instalaci. Světlo ubývá tak rychle. Večer hodina a půl — to jsou tři a půl hodiny, a ráno tři hodiny. Celkem skoro sedm hodin denně: sláva, byť malá, byť de chic jak se říká v ateliéru, by v osmnácti letech stačila. Ale ve dvaceti pěti se žádá to pravé, a pak... a pak.
Ztratila jsem pět let! Ve čtrnácti jsem mohla pracovat s touž inteligencí jako teď.
Ubohá, hanebná.

Poznámky

Pozn. překl.: De chic — ateliérový slang: pracovat z paměti, bez modelu; v přeneseném smyslu: jen naoko, bravurně.