Úterý 6. listopadu 1877

[Dva řádky přeškrtnuty: Blanc kapitán Tour de Nesle, smrká do ubrousků, bouchá zezadu]
Harfa je zřejmě kouzelná — začnu hrát a hned přichází Marcuard, pak Berthe se sestrou. Mladý harpista, jemuž je šedesát let, je neúprosný, není možné se ho zbavit — bylo nutno opakovat do, re, mi, fa, sol, la, si.
– La, si, slečno.
– Ano, pane, to je nuda...
– Ještě jednou, odvahu, od-vahy!
Jistěže... Ach, nesmím zapomenout říci, že Breslauová nakreslila z paměti malý náčrt, který je prostě to nejroztomilejší co si lze představit, co do celkového účinku i pocitu. Inspirovala se mou poslední hodinou harfy. Vypadá to jako pokoj v nevím jaké věži — vše je ponořeno v soumraku, jenž nedovoluje rozeznat kalhoty profesora, ale ukazuje ho oblečeného do jakéhosi astrologova roucha, s velkou knihou v ruce a se vztyčeným prstem taktujícím do vzduchu. Světlo výtečně dopadá na jeho lysou hlavu a bílý vous. Hraji na harfu — figura je ztracený profil, skloněná, je vidět noha na pedálu, pohyb kolenou. Můj bílý límec a jabot, černá blůza stažená v pase, sametová čepička a mé plavé vlasy — z toho všeho vyčarovala nádhernou hru světla. A dole Pincio — ten výraz psa naslouchajícího, s ušima vztyčenýma, s neklidnou tváří — vše s trochou uhlí a křídy.
Ta ničemnice Breslauová — nestačí jí podobat se Alexandrovi, musí mít ještě talent. [Několik slov přeškrtnuto; na prodej po hrstech]. Mám tu dívku ráda, má talent.
Audiffret je prý tady. Dnes večer jdu spát brzo — není tu Blanc, kapitán fregaty, jenž si bouchá po zadnici, utírá si nos do ubrousků a povídá o Senegalu a žluté zimnici.
Myslím, že Julian uvažuje o tom, namalovat můj obraz.