Čtvrtek 8. listopadu 1877

Jediná věc, která mě mohla vytrhnout z ateliéru před časem a na celé odpoledne, je Versailles. Jakmile přišly lístky, poslali pro mě Čokoládu a já se vrátila převléknout. Na schodech potkávám Juliana, který se diví, že odcházím tak záhy — vysvětluji mu a opakuji, že jedině Versailles mě mohl přimět opustit ateliér. Říká mi, že je to tím obdivuhodnější, že bych mohla tak snadno jít se bavit.
– Bavím se jedině tady, pane.
– Ale máte pravdu! Uvidíte, jak vám to za dva měsíce udělá radost.
– Víte, že chci být velmi dobrá a že nekreslím jen tak... pro... zábavu...
– To je třeba doufat! Bylo by to jako zacházet se zlatým prutem jako s mědí — to by byl hřích. Ujišťuji vás, že s nadáním, které máte — vidím to na těch úžasných věcech, které děláte — nepotřebujete více než rok a půl, abyste měla talent!
– Ach!
– Opakuji: talent!
– Pozor, pane, odejdu okouzlena.
– Říkám pravdu, sám to uvidíte. Na konci této zimy budete dělat kresby zcela dobré, pak budete kreslit dál, a dávám vám šest měsíců na to, abyste se sžila s barvami — a pak konečně budete mít talent!
Milosrdenství nebeské! Jak jsme jeli domů, usmívala jsem se a plakala radostí a snila jsem, že mi dávají pět tisíc franků za portrét.
Dámy samy na nádraží a... než jsme se usadily ve své ubohé lóži — bylo to peklo.
Prší.
Mluvilo se jen o ověřování voleb. Ověřování však přineslo incidenty, takže sezení bylo docela zajímavé. Největším lákadlem bylo vidět mého velkého bratra na tribuně. Vystoupil klidný, důstojný, velkolepý — obhajovat oficiální kandidatury, které jedna bestie z levice právě obvinila z nátlaku, intrik atd., atd. Můj velký bratr je na prahu — ne-li tam již — stát se vůdcem své strany. Můj velký bratr navzdory jistým výbuchům stojí za mnoho těch, kteří jsou váženi v historii.
Je to krásná povaha a důkazem je, že se o něm říká mnoho špatného — ale toho dobrého špatného, smím-li se tak vyjádřit.
Do sněmovny nesmím chodit příliš často — to by mě mohlo odpoutat od ateliéru; člověk se zaujme a chodí, chodí, každý den je nová stránka téže knihy. Mohla bych se zanítit pro politiku tak, že bych ztratila spánek... ale moje politika je tam, na Rue Vivienne — tudy se dostanu do sněmovny jinak než teď. Rok a půl — vždyť to není nic!
Takové štěstí mě děsí.
Rok a půl na portréty — ale na obrazy?... Řekněme dva nebo tři roky... uvidíme.
Byla jsem hezká, ale kolem osmi velmi unavená — což mi nezabránilo jít kreslit aspoň na hodinu.
Marcuard nám píše, že je zoufalý z toho, že opouští Paříž, že ho tam volá otcova nemoc a záležitosti, a doufá, že se vrátí za čtrnáct dní. Dopis nese týž nádech smutku, který ho provází od té doby, co jsem ho opět spatřila. Snad je nešťastný — a nemá ateliér.

Poznámky

Pozn. překl.: Čokoláda (Chocolat) — přezdívka afrického sluhy Fortuného, který Marii doprovází.
Pozn. překl.: Ověřování voleb (fr. validations) — po říjnových volbách roku 1877 projednávala Poslanecká sněmovna platnost sporných výsledků; pro Cassagnacovu bonapartistickou frakci šlo o klíčové boje.