Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 3. listopadu 1877

Pan Robert-Fleury již opravil všem ostatním, když jsem přišla. Ukázala jsem mu své kresby a schovala se za jeho stoličku nebo pod ni, jak mám ve zvyku. Jenže jsem z toho úkrytu musela vyjít, neboť mi říkal samé příjemné věci.
– Kontury jsou samozřejmě ještě naivní, ale ta pružnost a věrnost pohybu jsou úžasné. Tenhle pohyb je opravdu velmi dobrý. Zkušenosti vám jistě chybějí, ale máte vše, co se nedá naučit, chápete? Vše, co se nedá naučit. Co nemáte, [Začerněná slova: naučit se, a vy] se naučíte. Ano... je to úžasné, a budete-li jen chtít pracovat, budete dělat velmi dobré věci — to vám já zaručuji.
A já také, pane.
Odpoledne jsem měla u sebe Schaeppiovou a Breslauovou — jedna z nich dělala obraz, druhá kresbu ze mě. Ve čtyři hodiny přišel profesor harfy a hned poté — hádejte kdo — můj velký bratr.
Nevědouc, jak to všechno zařídit, pokračovala jsem ještě chvíli v pozování pro své umělkyně, ve hře na harfu a v rozhovoru s Paulem de Cassagnac.
Máma se hned vrátila — to byla záloha — ale já profesora harfy nemohla propustit; on ale odejít nechtěl a dál mi ukazoval na harfě a vykřikoval, jak to má ve zvyku: Odvahu! Slečno, od-od-od-vahy!
Byla jsem v ateliérovém úboru, tj. blůza z černé alpaky, pásek s měděnou přezkou, nádherná linie pasu, černý sametový čepeček. Košilka... jabot a manžety — zkrátka à la Schiller.
Paul mi našel hromadu antických podobností — mimo jiné mladý Rafael, kvůli účesu.
Zkrátka, všechno proběhlo co nejpřátelštěji na světě.
Nic nového neřeknu, prohlásím-li, že Cassagnac je velkolepý, že ano?
Zkrátka jdeme na znovuotevření Théâtre des Italiens operou „Poliuto" — operu, kterou nemám v lásce, ale dnes večer mi udělala radost. Dlouho jsem neslyšela italskou hudbu... „Poliuto" jí zas tak úplně není, ale pomohlo mi to vydržet celý večer trpělivě. Eskorta: pouze kapitán fregaty — bída.
Předlouhá sukně z fajlu, živůtek s hrotem — bílé. Holý krk a holá ramena, rovněž bílé. Vlasy na hlavě. Nic naduřelého v obličeji, ba právě naopak — tak slušná, jak jen mohu být.
Ferrand z Neapole na mě hleděl skrz lorňon jako... v Neapoli. Pletla jsem ho s De Rosou nebo s někým jiným — to je jedno, bylo od něj hezké, že mě takhle sledoval.
Při odchodu byl tu jeden mladý Rus, jehož jsem si, abych tak řekla, dobyla... Vidí mě v Paříži již dlouho, ale zřídka.
Blanc večeřel u nás a hodně jsme žertovali o Italech, o Itálii a o všem tom. Pak mě vzal skoro stranou a řekl:
– Víte, žerty stranou, je vzácné, aby se na někoho dívali jako na vás dnes večer. Není to jako v Itálii — kdyby tu dělali to co tam, přišlo by to lidem k smíchu; to, co se dělo dnes večer, je vše, co je v Paříži možné.
– Opravdu!
– Ujišťuji vás, je to úspěch...
– Přece ne.
– A pařížský.
– Ale to je tedy... velmi dobré?
– [Začerněné slovo; Ale] bezpochyby, je to úspěch... jiný než v Itálii.
– Ach, jak jsem šťastná!
Podáte mi galantinu?
Ale hleďme — mám teď spoustu přátel! Marcuard, Blanc, Cassagnac, des Perrières. Blanc si vůči Cassagnacovi dovoluje upřímnost zcela... přirozenou.
Je dvě hodiny, vychutnávám svou neděli. Čas od času přerušuji tuto historickou kroniku, abych se podívala na anatomii a kresby stažených koupené dnes. Cassagnac mi slíbil, že se mi dá k dispozici, kdyby byl někdy stažen z kůže.
Blanc řekl, že se na nás dívali, protože jsme byly jediné snesitelné ženy.