Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 3. listopadu 1877

Pan Robert-Fleury již opravil všem ostatním, když jsem přišla. Ukázala jsem mu své kresby a schovala se za jeho stoličku nebo pod ni, jak mám ve zvyku. Jenže jsem z toho úkrytu musela vyjít, neboť mi říkal samé příjemné věci.
– Kontury jsou samozřejmě ještě naivní, ale ta pružnost a věrnost pohybu jsou úžasné. Tenhle pohyb je opravdu velmi dobrý. Zkušenosti vám jistě chybějí, ale máte vše, co se nedá naučit, chápete? Vše, co se nedá naučit. Co nemáte, [Začerněná slova: naučit se, a vy] se naučíte. Ano... je to úžasné, a budete-li jen chtít pracovat, budete dělat velmi dobré věci — to vám já zaručuji.
A já také, pane.
Odpoledne jsem měla u sebe Schaeppiovou a Breslauovou — jedna ze mě dělala obraz, druhá kresbu. Ve čtyři hodiny přichází profesor harfy a hned poté — hádejte kdo — můj velký bratr.
Nevědouc, jak to všechno zařídit, pokračovala jsem ještě chvíli v pozování pro své umělkyně, ve hře na harfu a v rozhovoru s Paulem de Cassagnac.
Máma se hned vrátila — to byla posila — ale já si profesora harfy nemohla nechat; on ale odejít nechtěl a dál mi ukazoval na harfě a vykřikoval, jak to má ve zvyku: Odvahu! Slečno, od-od-od-vahy!
Byla jsem v ateliérovém úboru, tj. blůza z černé alpaky, pásek s měděnou přezkou, nádherná linie pasu, černý sametový čepeček. Košilka... jabot a manžety — zkrátka à la Schiller.
Paul mi našel hromadu antických podobností — mimo jiné mladý Rafael, kvůli účesu.
Zkrátka, všechno proběhlo tak mile, jak jen na světě mohlo.
Nic nového neřeknu, prohlásím-li, že Cassagnac je obřadný, že ano?
Zkrátka jdeme na znovuotevření Théâtre des Italiens operou „Poliuto", kterou zrovna nezbožňuji, ale která mi dnes večer udělala radost. Dlouho jsem neslyšela italskou hudbu... „Poliuto" jí zas tak úplně není, ale pomohlo mi to vydržet celý večer trpělivě. Eskorta: pouze kapitán fregaty — bída.
Předlouhá sukně z fajlu, živůtek s hrotem — bílé. Holý krk a holé paže, rovněž bílé. Vlasy na hlavě. Nic naduřelého v obličeji, ba právě naopak — tak ucházející, jak jen mohu být.
Ferrand z Neapole na mě hleděl skrz lorňon jako... v Neapoli. Pletla jsem ho s De Rosou nebo s někým jiným — to je jedno, bylo od něj hezké, že se na mě takhle díval.
Při odchodu se objevil jeden mladý Rus, jehož jsem si, abych tak řekla, dobyla... Vidí mě v Paříži již dlouho, ale zřídka.
Blanc večeřel u nás a hodně jsme žertovali o Italech, o Itálii a o tom všem. Pak mě vzal skoro stranou a řekl:
– Víte, žerty stranou, je vzácné, aby se na někoho dívali jako na vás dnes večer. Není to jako v Itálii — kdyby tu dělali to, co tam, přišlo by to lidem k smíchu; to, co se dělo dnes večer, je vše, co je v Paříži možné.
– Opravdu!
– Ujišťuji vás, je to úspěch...
– To snad ne!
– A pařížský.
– Ale to je tedy... velmi dobré?
– [Začerněné slovo; Ale] bezpochyby, je to úspěch... jiný než v Itálii.
– Ach, jak jsem šťastná!
Podáte mi galantinu?
Ale hleďme — mám teď spoustu přátel! Marcuard, Blanc, Cassagnac, des Perrières. Blanc si vůči Cassagnacovi dovoluje upřímnost zcela... přirozenou.
Je dvě hodiny, vychutnávám svou neděli. Čas od času přerušuji tuto historickou kroniku, abych se podívala na anatomii a kresby stažených těl koupené dnes. Cassagnac mi slíbil, že se mi dá k dispozici, kdyby byl někdy stažen z kůže.
Blanc řekl, že se na nás dívali, protože jsme byly jediné ucházející ženy.