Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 29. října 1877

Dostáváme od komandéra tento lístek:
Slečno,
[Začerněná slova: Přijdu s radostí dnes večer v šest hodin k vám. Medvěd je velmi elegantní.
Váš zcela oddaný Marcuard.
Dnes ho tedy máme na večeři — spolu s trojicí paní Doubeltové a des Perrièresem. A později večer Vasconcellos a Zurlo. Dlouze jsem hovořila s des Perrièresem, který mi říká, že jsem dítě. Mám ráda, když mi říkají dítě. Mám dětskou tvář — a přitom nejsem hloupá. Po večeři se generálka a Walitský dají do hry a na příkaz první se Alexandrina zmocní Marcuarda a vnutí mu piket — ostatně, myslím, byl s tím dost spokojen.
Zkrátka — mám na krku Zurla a Vasconcellose. Oba šilhají. Splnila jsem svou povinnost vůči jejich rozkošným obličejům a po celou dobu jsem se uchylovala k duelistovi — velmi hubenému dobrákovi.
Až při pozdní večeři, když dámy odešly, jsem měla se Švýcarem velké vyjasňování… mimochodem: baronku jsem mu představila jako mladou harfistku. Tedy — hraji co nejlépe dítě, sedám si a Marcuard hned vedle mé židle, já se opírám o opěradlo, jež nás dělí. Během té pozdní večeře několika náznaky a žerty o Sorrentu, významnými pohledy a narážkami, jimž jsem nerozuměla, mi Marcuard dal najevo, že by tu závažnou otázku rád probral podrobněji.
„Budu se vás na to ptát,“ říkala jsem mu se smíchem.
A skutečně — ptala jsem se ho a on se ptal mě. Stále nechápu, proč mu tak záleželo na tom, abych se rehabilitovala.
Začala jsem Sorrentem — věděl o něm tolik co já, ale s příkrasami, které si vymyslel Melissano; ty jsem vynechala a řekla jsem skoro celou pravdu — vynechala jsem i své dojetí a vysmívala se tomu, co mi způsobilo tolik bolesti. A pak jsem říkala: „To bylo přece ošklivé, to bylo přece hanebné! Já tomu nerozuměla! Ne, vy to nemůžete pochopit! Ale já — sotva vyklubána z vajíčka, z mateřského hnízda… zkrátka… nedokázala jsem si vůbec nic představit. Ale to přirozeně nikdo nechápal. Jednala jsem, a přitom jsem ničemu nerozuměla, a mohli říkat, že jsem se procházela večer v zahradě…“
„Pláčete pro to?“ zeptal se napůl se smíchem.
„Plakala jsem pro to,“ odpověděla jsem vážně.
„Oh! Opravdu.“
„Ano! Já totiž neměla o ničem ani potuchy. Víte — teprve teď jsem pochopila tolik věcí!…“
Vyprávěla jsem mu své domněnky o tom, co by si kdo domýšlel.
„Váš Alexandre je bídák!“ řekla jsem; a protože to bylo hodně, vyprávěla jsem mu vše — a zároveň odpovídala na to, co vyprávěl on mně — skoro vše, vše ve svůj prospěch, ale s takovou naivitou, s takovou pravdivostí, že bych nedokázala zapsat tuto mistrovskou a opravdu obratnou obhajovací řeč. Občas jsem se zdráhala lhát — nesnáším lhaní — a má váhání působila jako váhání zcela jiné povahy. Může pochopit, co jsem vymyslela pro Rosalii. Byl s tím spokojen.
Byl totiž znepokojený — mé domněnky byly správné — ale ujišťuje, že s Larderelem to nemělo žádné následky. Postarala jsem se, abych ho připravila na vše: na Cancello, na Monako, na maškarní bál, na naše vysvětlení, na dopisy, na mou poslední odpověď ohledně pravopisu — na vše, ale tak zdařile, že z toho vycházím bílá a čistá jako anděl… Sama se tomu divím a lituji, že to nedokáži zapsat. Je to velmi zvláštní.
Velmi — ale velmi — chtěl znát vše do hloubky; dělala jsem, jako bych přiznávala postupně, ale ve skutečnosti jsem postupovala opatrně — neboť to mohl pochopit špatně. Vyprávěl mi vše o Florencii, kde se říkalo, že je mým snoubencem.
„Víte, jeho matka a sestra a všichni se mě jen vyptávali na vás — zda by to byl hezký sňatek pro Alexandra; hraběnka si to tak přála, víte. Dívka je rozkošná a tak dále. Pak i na kluzišti a všude. Vzpomínáte, jak vás sledovali…“
„Oh! Ano, já je také sledovala hodně. Paní de Mirafiore je tak rozkošná.“
„Onen večer tam byli proto a lidé se mě stále vyptávali, zda je rodina slušná a zda by to mohlo jít… Odpověděl jsem, že to není ta otázka, ale že je především třeba vědět, zda by mladá dívka svolila. Pak mě trýznili, abych řekl, co byste řekla vy — a já jsem vždy říkal… udělal jsem chybu?“
„Co?!“
„Že si to nemyslím. Udělal jsem chybu?“
„Oh! Ne, ne — řekl jste to dobře.“
„Měl jsem pravdu?“
„Oh! Ano, myslím, že ano.“
„Tedy jsem se nemýlil?“
„Ale vůbec ne. Jsem velmi ráda, že jste to řekl. Bylo to — je to pravda.“
„To jsem si vždy myslel. Protože… to nemohlo být — říkal jsem si, že slečna Bashkirtseffová se tomu směje, je to z její strany výstřednost?…“
„Ano… ano, zajisté.“
„Chvíli jsem byl i dost znepokojený… to bylo, když jel do Nice. Šířila se pověst, že jste snoubenci — v Neapoli, říkalo se to i ve Florencii — ale věděl jsem, na čem jsem… Ale když jel do Nice, myslel jsem, že je věc uzavřena, a tehdy jsem si vzpomněl, co jsem vám o něm říkal… Ve všem, co jsem říkal, jsem byl upřímný — ale přece to bylo pomlouvání. Měl jsem strach, že mě budete pokládat za žárlivce, za intrikána… stejně jako hraběnka, které jsem vždy říkal… že Ne a ne.“
„Jste nyní uklidněn?“
„Ano“
Na příběhu jsem nezměnila nic, leda toto: Alexandre mi mlhavě hovořil o… že kdyby jednoho dne… zkrátka.
„Že kdyby?“
„Oh! To je těžké říci.“
„No tak.“
„Nemohu!“
„Že kdyby se jednoho dne vrhl k vašim nohám?… Je to tak?“
„Ne! Ano! Nevím — zapomněla jsem.“
„Tedy je to přesně tak — a vy jste ho usadila?“
„Myslím, že ano — to jest.“
A v tomto duchu zbytek.
„Říkalo se, že jste do něj zamilovaná.“
„Opravdu.“
„Dala jste k tomu důvod.“
„Oh! Jak to?“
„Ale… v Sorrentu, večer, Melissano byl u toho.“
„Oh! Máte pravdu, oh! Je to pravda! Byla jsem tehdy tak… hloupá. Copak jsem měla ponětí o procházkách s pány, o výletech, o piknicích! Uvěřil byste, pane — byly věci, které jsem přešla a pochopila teprve tady v Paříži. Byla jsem dítě nebo hloupá — už nevím…“
„A usadila jste ho právě v zahradě?“
„Proč, proč?“
„Řekl vám, že… zkrátka: ‚zbožňuji vás, miluji vás‘ — atd. — a vy jste mu pak prý velmi chladně řekla: ‚Nu, pane, jestliže mě zbožňujete, víte, co vám zbývá učinit a na koho se obrátit.‘“
„A on?“
„A prý zůstal celý zaražený…“
„Ne, to není pravda — to se nikdy nestalo.“
„A to je vše?“
„Ale ano, pane.“
„Nejste upřímná.“
„Oh! To mi říkáte vy!“
„Neříkáte vše…“
„Co tedy — nu, pane, netrýzněte mě — vyjasněme to vše a rychle!“
„Opovážil se… vzít vás za ruku, políbit vás!…“
„A dále?…“
„Políbit vám nohu — nevím, já… zkrátka.“
„Viděl jste to?“
„Ne — to Melissano.“
„Právě v tom je zlo — kvůli tomu jsem plakala jako bláznice, když jsem pochopila… Poslyšte! Byla jsem nemocná… víte, jaká jsem byla; a navíc opakuji — neuvědomovala jsem si to dobře. Procházeli jsme se…“
Vyprávím rozhovor, který jsem měla s Alexandrem, a jen trochu upravuji některé odstíny — Švýcar se tomu směje, směje se Larderelově samolibosti.
„A pak?…“
„A pak mi znenadání políbil ruku… oh! Víte — to je strašné… to je hanebné, je to špatné — to vím! A tak jsem byla ubohá a vzteklá…“
Co se týče nohy — to je lež, a to ošklivá. Seděla jsem na prvním mramorovém schůdku a on níže… a v jistém okamžiku udělal pohyb, jako by se chtěl sklonit, jako by chtěl lépe vidět špičku mé pantofelky, jež byla vidět… neboť ve skutečnosti, pane, nevěřím, že by se někdo mohl odvážit takové věci…
„Je to zakázané?“
„Myslím, že ano…“
„A znenadání?“
„Neodvážil by se!“
„Odvážil se…“
„Vypadalo to tak; nechci připustit, že by až natolik na všechno zapomněl, ruka stačila… Počkejte, vím, že před všemi, v salonu, to nic není, v Rusku je to dokonce zvykem, ale v té zahradě, a znenadání… a noha!“
„Musí se žádat o dovolení?“
„Kvůli noze?“ — a dala jsem se do smíchu.
„Ano.“
„Ne, to nemá cenu, člověk předem ví, že bude odmítnut, a neodváží se.“
„Ani požádat?“
„Odpověď se ví předem. Ne, pane — že to všechno bylo velmi ošklivé…“
„Ale ujišťuji vás, že ne, dokonce vám to prospělo…“
„Ano, protože jsem se mnohému naučila.“
„Ne… ale protože člověk ví, na čem je, a kdyby si kdy někdo dovolil pronést o vás jediné slovo, zavřel bych mu ústa slovy: ‚Dost! Tu osobu znám lépe než vy, a takhle se zachovala při té a té příležitosti.‘“
„Stejně je to nepříjemné, všichni jsou odporní.“
„Zkrátka, se všemi z Neapole jste se pohádala, kromě mě.“
„S vámi nikdy, a to se nemůže změnit, že ne?“
„Jistěže ne.“
„Ach, je to strašné, když si na to vzpomenu…“
„Na kterou ruku?“
„Na tuhle… ještě to tu na kůži cítím a chtěla bych to seškrábat! až do krve.“
„Je to tahle?“ zeptal se nejkrásnější ze všech Marcuardů, vstal a vzal mě za pravou ruku.
Přikývla jsem a on vtiskl polibek na to domnělé místo…
„Ach!“ řekla jsem napůl se smíchem a napůl vážně, „teď je to smyté!“
V naprostém okouzlení jsem poslouchala, když mi dlouze vykládal o plánech mé drahé matky, mé rodiny.
Je sedm hodin ráno; nevím, jestli jsem na něco nezapomněla… Ne, na nic, kdo ví. Chce se mi spát. Ten Švýcar, který rozhrábl tu starou hromadu popela a vykřesal z ní pár jisker, ten Švýcar je Alexandrovi špatným přítelem. Ale dnes večer mi udělal radost.
Bože! Proč si nevzal Dinu!…
napříč stránkou
Ale ten Marcuard se o mě, zdá se, opravdu zajímá! 1880.

Poznámky

Pozn. překl.: Marie ironicky označuje paní Doubeltovou, baronku a jejich společnici jako „trojici“ — neoddělitelné trio pařížské ruské kolonie. ↩
Pozn. překl.: Piquet — oblíbená karetní hra 19. stol. pro dva hráče, považovaná za kultivovanou zábavu. ↩
Pozn. překl.: Plaidoirie — advokátský řečnický projev na obhajobu; Marie vědomě používá soudní terminologii pro svou sebeobhajobu. ↩