Sobota 27. října 1877

Dostala jsem mnoho komplimentů — jak se říká v ateliéru.
Pan Robert-Fleury mi vyjádřil uspokojený úžas — řekl, že dělám překvapivé pokroky a že opravdu mám mimořádné vlohy.
– Mnozí, kdo kreslili i mnohem déle, toho nedosáhnou. Tato kresba je velmi dobrá — rozumíme se — velmi dobrá pro vás. Radím vám pracovat, slečno, a budete-li pracovat, ujišťuji vás, že dospějete k něčemu velice slušnému.
„Velice slušné" — to je ustálený výraz.
Myslím, že řekl: „mnozí, kdo již kreslili, toho nedosáhnou" — ale nejsem si dost jistá, abych napsala větu tak lichotivou, a tak jsem ji cenzurovala.
Píšu Cassagnacovi pár řádků — teď by se již měl vrátit.
Ztratila jsem Pinca a ubohé zvíře, nevědouc si rady, vrátilo se mě čekat do ateliéru, kam mě zvykem doprovází. Pincio je malý římský pes — špic; bílý jako sníh, přímé uši, oči a čumák černé jako inkoust. Malé bílé kudrnaté psy nesnáším. Pincio není kudrnatý vůbec a má tak úžasné, tak půvabné pózy — jako koza na skále — že jsem dosud neviděla nikoho, kdo by ho neobdivoval. Je skoro tak chytrý, jak je Rosalie omezená. Rosalie je na svatbě své sestry — odešla dnes ráno poté, co mě doprovodila.
– Jak to, Rosalie, řekla jí máma, nechala jste slečnu samotnou v ateliéru?
– Ale nikoli, madam, slečna zůstala s Pincem.
Ujišťuji vás — řekla to vážně.
Ale protože jsem trochu bláznivá, zabloudila jsem nebo zapomněla svého strážce.
Vasconcellos je v salonu. Nejdu tam.
Ah! Novinky. Dnes jsem měla první lekci harfy. Kdybych začala před třemi lety… Ah! Ubohá. Konečně!
Až se naučím kreslit, odjedu do Říma… ta harfa a ta malá Italka, která se přišla nabídnout do ateliéru, mě opět přivádí k myšlenkám na všechny ty božské věci, jež vidíme jen v Itálii. Na ta čistě umělecká potěšení, jež povznášejí duši a mohou tak oblažit člověka — a udělat z jeho existence cosi zcela neobyčejného a božského.
Prošla jsem galerie a muzea jako barbar — to vidím teď.
Schaeppi, Breslau a ostatní ubohé, které sotva mají co jíst, nemají prostředky vidět to, čemu by rozuměly a co by jim prospělo — zatímco já, barbar, jsem hleděla a neviděla.
Kdybych začala před třemi lety… přinejmenším! Mohla jsem tam již jet — a jak!
Zkrátka! To přijde za… za… něco přes dva roky. Na únor roku 1880. To je datum, které jsem nevím proč vždy psávala do svých sešitů — tehdy, když jsem se učila pravopis a snila o slávě. Měla jsem si stanovit bližší termín — bylo mi dvanáct let a chtěla jsem pracovat hned. Ale vždy jsem myslela a psala 1880… s… ozdobami, velkými písmeny, velkými číslicemi třikrát podtrženými… nevím proč 1880. A… jak mi to teď připadá, vychází to správně.
Jak na to ráda myslím… mám na to čas, neboť abych šetřila zrak, skoro nečtu a zůstávám doma v tichu se zavřenýma očima.
A lásky a výboje? Ah, přijdou se slávou — později, tamhle, tehdy.
Zatím jdu večeřet.

Poznámky

Pozn. překl.: Chien loup — v 19. stol. označení pro špice a podobná psí plemena s hrotitými ušima; ne vlčák v dnešním slova smyslu.