Pátek 26. října 1877

Nešla jsem do ateliéru, protože mi nemohou dát 170 franků. Říkají mi, že tropím scény, protože nemám co dělat, a že je to můj charakter. Přirozeně jsem plakala hodinu.
Vidíte tedy — byla jsem nucena vzdát se všeho; zbývá mi jediná útěcha a ta je otrávená.
Marcuard vyprávěl, že minulý duben v Římě dělal Torlonia dvůr Leechové — dal se jí představit na kluziště skrze Doriu. Kamkoli jde, má kolem sebe společnost a známé.
Je bohatá, krásná a hloupá. Co je šťastnějšího?… A já!
Zkrátka… jsem nešťastná. Je to známo, zapsáno — a ať už to přestane.
Slečna Leechová… Zatímco u nás je vždy cosi nedbalého — přestože vypadáme nekonečně bohatěji, než jsme. Pokládají nás za milionáře a my máme stěží, stěží sto tisíc ročního důchodu! A je nás celá banda. Vždy je elegantnější být dvě — jako paní a slečna Leechovy — než mnoho.
Nač malba, harfa, zpěv — až to všechno budu umět, budu stará.
Mládí je jen jedno a moje je ztraceno. I kdybych v ateliéru uspěla, moje dívčí mládí bude pryč. Trvá od šestnácti do dvaceti let. Potom… potom je člověk ještě mladý, ale ztratil čtyři roky! Čtyři roky, které mi nikdo na světě nevrátí, které nic nepřivolá zpět.
Ah! Ty bídačky — to ony mi kradou život! Ah! Ty bídačky. Ah! Ty bídačky.
Tři roky mi ukradeny — tři roky smrti, hůře než smrti.
Je to strašné — jako vše, co nelze udělat znovu.
Edmond mi řekl, že budu součástí ženského spolku. Možná je to ateliér.
Julian je zaplacen!
Carie des Perrières strávil večer s námi a já nebyla příliš hloupá. O půlnoci přišly paní Doubeltová a Lisingerová. Hrabě byl již odešel — poté, co se třikrát vrátil od dveří ke stolu; myslím, že ho baví se mnou hovořit, tak jako mne s ním ostatně.
Před třemi lety bych viděla zamilované všude.
Střelte, střelte, střelte — mají… všude.