Čtvrtek 11. října 1877

Napsala jsem Paulovi osmistránkový dopis, abych ho přiměla jít se bít — a on mi odpovídá třiceti dvěma stránkami, že dává přednost venkovskému životu.
Škoda — Car ho znal jako malého chlapce, byl by si ho vzpomněl — a pak… muži, co se k ničemu nehodí, jsou někdy zdatní vojáci.
Máma navštívila paní Doubeltovou jen jednou, aby jí oplatila návštěvu — a ta milá osoba dnes večer přišla nám motat hlavu celou hodinu světských klevet, novinek a všech těch věcí, které mě stály tolik slz a které jsem chtěla zapomenout. Nechci opustit klid, nabytý tolika bouřemi a takovými trápením. Nevěřím si — fyzicky — jsem plachá a takřka divoká. Obávám se opakování minulosti.
Ať si člověk sebevíc říká, že je zbytečné litovat toho, co minulo — každou chvíli si říkám: Jak by bylo vše krásné, kdybych studovala tři roky (dříve jsem měla jiná studia, která mi nedávala dost volnosti pro kreslení)! Teď bych již byla velkou umělkyní a mohla bych… atd. atd.
Pan Julian řekl posluhovačce ateliéru, že Schaeppi a já dáváme největší naděje.
Nevíte, kdo je Schaeppi — Schaeppi je ta Švýcarka. Hm? Jaký způsob vyjadřování. Tedy pan Julian dodal, že se mohu stát velkou umělkyní.
Vím to od Rosalie.
Je-li paní Doubeltová tak laskavá z vděčnosti za paní Kondareffovou, svou sestru — to je výborné. Ale hodlá-li si půjčovat, je to odporné… Nikoli zásadně — ale zkrátka peníze nemáme.
Je tak zima, nachladila jsem se — ale odpouštím vše, jen když mohu kreslit.
A kreslit — proč?
Pro… vše, pro co pláču od počátku světa! Pro vše, čeho se mi nedostávalo a nedostává! Abych se propracovala svým talentem — skrze… skrze cokoli chcete — ale propracovala se! Kdybych to vše měla, možná bych nedělala nic.

Poznámky

Pozn. překl.: Marie naléhala na Pavla, aby se přihlásil do rusko-turecké války (1877–78), v níž Rusko bojovalo za svobodu balkánských národů.